Krakov - moderní ztvárnění krakovského draka na pobřeží Visly pod Wawelem. Za ní je hluboká a rozsáhlá vápencová jeskyně. Podle legendy zde sídlil drak, jehož bylo třeba přemoci před založením města. Tohoto nelehkého úkolu se hrdinsky zhostil vůdce západoslovanského kmene Vislanů Krak. Svým jménem pojmenoval i samotné město, jehož se stal prvním knížetem - Krakov - Krakovo město.



Královna Hedvika, dcera Ludvíka I. z Anjou, polského krále, řečená svatá. Tato panovnice, která nějaký ča ke konci 14. stol. vládla Polsku, byla z politických důvodů v r. 1386 provdána za litevského knížete Jagella, který se po sňatku se zbožnou polskou královnou věnoval christianizaci Litvy. Hedvika zemřela r. 1399 v pověsti svatosti. R. 1997 při návštěvě papeže Jana Pavla II. byla prohlášena za svatou. Na obrázku mramorový sarkofág, zhotovený r. 1908 - krakovská katedrála. Opodál na zdi katedrály visí krucifix "černého Krista", před kterým podle podání trávila královna Hedvika polská dlouhé chvíle modlitby. Je uctívána jako patronka Polska.









Hlavní věž krakovské katedrály na Wavelu. V katedrále jsou pochováni četní polští králové. Katedrála byla do dnešní podoby vystavěna ve 14. stol polským králem Vladislavem Lokýtkem, od této doby byli téměř všichni polští králové korunováni i pochováváni právě zde. V 18. stol. ztratilo polsko svou samostatnost, od této doby sloužila katedrála jako pohřebiště pro národní hrdiny a umělce.










Židovští věřící v ulicích starého Krakova. Židovská čtvrť v Krakově byla světově známá svými dějinami a kulturním životem. Ve 14. stol založil polský král Kazimír vlastní městečko blízko Krakova, které pojmenoval Kazimieř, kde usídlil početné židovské obyvatelstvo. Městečko později splynulo s Krakovem, jako jeho součást. Za nacistické okupace bylo židovské obyvatelstvo téměř dokonale vyvražděno, v moderní době byly alespoň nejdůležitější objekty restaurovány.




Krakovský "rynek" - hlavní tržní náměstí. Založeno jako střed kulturního, společenského a obchodního života královského města již ve 13. stol., zůstalo centrem Krakova dodnes. Na fotografii renesanční rozsáhlý dům s velikým podloubím, který dříve sloužil jako soukenná tržnice (trh s látkami a textilními výrobky). Dům byl postaven již ve 13. stol., přestavěn byl v 16. stol. po zničujícím požáru. Dnes zde najdete malé bchůdky se suvenýry, kavárny a v poschodí výstavní sály. Mohutná věž upomíná na bývalou gotickou radnici, po níž zbyla pouze výstavná věž s barokním zakončením. Budova radnice byla stržena v 19. stol.





Wadovice - rodný dům minulého papeže Jana Pavla II. Zde v poschodí vpravo žila rodina Wojtylů, zde vyrůstal Karol W., který se později stal knězem, krakovským biskupem a nakonec papežem. Dnes je celý byt v poschodí přístupný pro poutníky i turisty, vstup je zdarma.















Socha Jana Pavla II. před farním kostelem ve Wadovicích. Zde byl malý Karel pokřtěn, sem chodil na bohoslužby, tady ministroval. Kostel je přímo naproti (přes ulici) domu Wojtylů.













Osvětim - nacistický vyhlazovací koncentrační tábor. V letech 1940 (započetí stavby) - 45 (leden - vstup sovětských vojsk) zde byla v provozu hrůzná "továrna na smrt", ve které bylo plánovitě a s děsivou důsledností zavražděno 2-4 milióny lidí. Především zde byli zabíjeni Židé, kromě nich však také různě hendykepovaní lidé, političtí vězni, váleční zajatci, Rómové. Dodnes celý obrovský areál dýchá bezohlednou chladnou krutostí, kterou dokáže člověk ve své nenávisti a pýše ďábelsky vymyslet, aby se zbavil nepříjemného konkurenta, či obtížného společníka.






Spalovací pece na mrtvá těla povražděných (většinou smrtícím plynem cyklónem B). Za pecmi kancelář, kde se zapisovala jména mrtvých a spálených, ještě kousek vedle větší sklad na uhlí, jehož pomocí byla mrtvá těla spalována, a rozsáhlá místnost před vstupem k pecím je pověstná "sprchová hala", kde byli lidé hromadně vražděni plynem.









Mazurská jezera - severovýchod Polska s nádhernými velikými jezery, kde stále ještě zachovalá příroda tvoří krásnou kulisu ke koupání. Dříve, v době komunismu, poměrně hojně navštěvovaná rekreační oblast, dnes již značně opuštěná (byli jsme tu v srpnu a turisty jsme potkávali mimo větší města jen střídmě). Blízko této krásné přírodní oblasti je již hranice Polska s Litvou.






A jsme již na Litvě - na obr. Kaunas se svou slavnou radnicí, zvanou "Bílá Labuť". Kaunas vždy v dějinách Litvy platil jako symbol litevské nezávislosti, dodnes má nejvyšší procento obyvatel Litevců. V jiných městech je kromě Litevců i relativně veliké procento obyvatel tvořené přistěhovalými Rusy. Město leží na soutoku Nemuny a Neris, v minulosti bylo významným baltským říčním přístavem, který nějakou dobu dokonce patřil do hanzovního spolku. Radnice uprostřed hlavního náměstí v Kaunasu připomíná spíš kostel než politickou budovu. Dnešní stavba je výsledkem rozsáhlé barokně-klasicistní přestavby původní gotické budovy z let 1771-80. Hlavním architektem byl Čech, jistý Mateker(?) Vpravo v pozadí barokně přestavěný, původně gotický, katedrální chrám, k němuž přiléhá biskupská rezidence a kněžský seminář. S výstavbou katedrály bylo započato již na konci 14. stol. za vlády velkoknížete Vitautase, patrně nejslavnějšího litevského panovníka. Ten se rozhodujícím dílem zapojil do polsko-litevského odporu proti Německým rytířům. V proslulé bitvě u Grunvaldu (1410) byl s jeho pomocí Řád německých rytířů poražen a tím zmařen poslední pokus řádu stát se v Pobaltí rozhodující politickou mocí.







Tzv. Perkunasův dům. Gotický dům nedaleko hlavního náměstí sbohatě zdobeným štítem do ulice. Dnes již není jisté, jakým účelům ve starých dobách dům sloužil, nicméně objev (19. stol.) sochy pohanského boha hromu Perkunase, dal jednak celému domu jméno, jednak doložil, že na tomto místě byl v předkřesťanských dobách uctíván pohanský bůh bouře.












Kaunaský hrad - restaurované zříceniny. Starý hrad v Kaunasu leží na nevysokém ostrohu v klínu soutoku Nemuny a Neris. Dříve účinná nedobytná překážka pro rozpínající se Německé rytíře, dnes již jen sporadické zbytky. Veliká pevnost podlehla zubu času a eroznímu působení řeky Nemuny.






Slavný vodní hrad Trakai. Vystavěn otcem slavného knížete Litvy Vytautase Velikého, Kestutisem. Vytautas zde pobýval jako na svém hlavním sídle (začátek 15. stol.). Po dobytí a vyplenění Rusy v 2. pol. 17. stol., již nebyl nadále osídlen a opraven, takže musel na svou novodobou proslulost, jako symbol národní hrdosti na slavné dějiny, čekat až do 19. stol. Dnes k němu proudí davy turistů, snad nikdo, kdo cestuje po Litvě, jej nevynechá. Jeho romantická poloha významě napomáhá jeho oblíbenosti mezi návštěvníky. Dnes je v něm rozsáhlá muzejní expozice s poučným obsahem, spravujícím o minulosti Litvy.Na jeho velikém nádvoří se pořádají kulturní akce (koncerty).



Baltské jantary. Na obrázku z vilniuského muzea tohoto "baltského zlata". Jantary vznikají poměrně složitým a dlouhotrvajícím procesem proměny z původní starověké pryskyřice obrovských jehličnanů. Ta se vlivem tlaku a ponoření na mořském dnu, zpevnila a ztrvanlivěla, takže dnes je jantar považován za drahokam. Jantar je velice lehký, v mořské vodě plave. Je ukryt na dně mělkých moří Baltu, vmíšen do podloží, při prudkých bouřích bývá uvolňován a vyplavován na břehy pobaltských republik. Je průsvitný až průhledný, jeho barva se pohybuje od medově žlutohnědé ke žluté až smetanově bílé, či  v opačném případě až do tmavohnědé téměř k černé, vždy podle obsahu přimíšených minerálů. Nejslavnější jantary mají uprostřed uvězněný prehistorický hmyz (pavouci, komáři, mravenci, mouchy) či části tehdejších rostlin.


Katedrála ve Vilniusu, hlavním městě Litvy. Původně gotický kostel, vystavěný Jogailem r. 1387. Dnešní podobu klasického řeckého chrámu získala rozsáhlou přestavbou v letech 1798-1801 od litevského architekta. Vpředu jsou umístěny sochy 4 evangelistů, jež ze stran obklopují Abrahám a Mojžíš. Na bocích katedrály jsou sochy litevských vládců a světců. Katedrála byla za sovětské okupace proměněna ve výstavní a koncertní sál, r. 1988 byla navrácena katolické církvi, které slouží dodnes jako hlavní kostel vilniuského biskupa. Za katedrálou je rozsáhlé staveniště, kde se dnešní republika snaží věrně rekonstruovat bývalé vládní paláce svého státu, které byly za Sovětů proměněny v městský park.




Mindaugasův pomník na náměstí u katedrály. Mindaugas byl prvním významným panovníkem Litvy, jako první z menších knížat sjednotil litevské kmeny. Vládl mezi lety 1251-1263 a podařilo se mu diplomatickým umem získat křesťanskou korunu. Nechal se předtím pokřtít, nicméně později opět z diplomatických důvodů opět přestupuje k pohanství. Nakonec je zavražděn litevskými knížaty, kteří nejsou spokojeni s jeho politickým kličkováním. Přesto se do litevských dějin zapsal jako první významný vládce velké Litvy.







Gediminasova věž na vilniuském hradě. Gediminas (1316-1361) - další významný panovník Litvy, údajně nechal zbudovat tuto věž na pahorku nad katedrálou, kde dnes stojí ruiny bývalého vilniuského hradu. Gediminasovi se podařilo rozšířit litevské území do obrovských rozměrů. Jeho moc za jeho vlády sahá až hluboko do Běloruska a Ukrainy.












Tzv. "gotické seskupení" z červených cihel uprostřed hostorického Vilniusu. V popředí socha Adama Mickiewicze (1798-1855). Mickiewicz byl polský národní básník, spisovatel a vlastenec. Jeho proslulé historické romány Konrad Wallenrod (o boji Litevců proti Německému řádu křižáků) a Pan Tadeusz (humorný román o polské nižší šlechtě z doby napoleonských válek) jsou známé po celém světě jako mistrovské dílo romantismu. Mickiewicz se narodil v dnešním Bělorusku, bývalé Litvě - Zaosie. Básník studoval ve Vilniusu, učil jako profesor v Kaunasu, později byl pro svou vlasteneckou činnost Rusy poslán do vyhnanství do Petrohradu a na Krym, ještě později emigroval do francouzské Paříže, kde se věnoval vlastenecké spisovatelské a buditelské činnosti.







"Gotický ensemble": vlevo průčelí kostela sv. Anny, uprostřed v pozadí kostel sv. Bernardina (klášterní kostel kongregace sv. Bern.), vpravo část zvonice kostela sv. Anny. Kostel sv. Anny platí za nejdůležitější gotickou sakrální památku Litvy. Byl vystavěn z červených cihel v letech 1495-1500 a jeho hlaní průčelí (obr.) je hlavním gotickým příkladem pobaltské architektury a opravdu působí svým dojmem originálně, jedinečně. Množství tvarů pálených cihel (uvádí se min. 30 různých forem) též diváka udiví. Zvonice (zcela vpravo) byla dostavěna až na začátku 19. stol. v novogotickém slohu. Kostel sv. Bernardina (uprostřed vzadu) byl stavěn později na místě původního dřevěného kostela z 15. stol. Kostel byl stavěn mezi lety 1501-1507 a působí, ačkoli byl stavěn též v gotiském slohu a dokonce stejným architektem (Michael Erkinger), mnohem strožejším dojmem. Tak byl i koncipován, neboť původně patřil do městského opevněí a celá jeho zadní vnější část tvořila součást hradeb. Ke kostelu přiléhá (vlevo zastíněno kostelem sv. Anny) klášter kongregace sv. Bernardina. Mniši sem přišli z Polska kolem roku 1460 a založili zde klášter, který byl do dnešní podoby přestavěn o sto let později. Dnes je celý komplex domovem Umělecké akademie.




Jeden z vilniuských kostelů, vystavěný v barokním slohu. Ve městě, stejně jako v celé Litvě, se pilně staví i rekonstruuje. Dokladem toho je též krásně opravený barokní kostel na obrázku. Uvnitř však je vše ještě značně poničené, na restaurování se očividně stále ještě čeká a pravděpodobně se též na tento počin vybírají peníze.








Zpět v katedrále. Na obr. sarkofág sv. Kazimíra, hlavního křesťanského patrona Litvy. Celá krásná barokní kaple, kde je Kazimírův sarkofág umístěn, byla vystavěna v letech 1624-1636. Je mistrovským dílem litevského raného baroka. Svatý Kazimír byl vnukem Jogaila, žil v letech 1458-1484. Proslavil se svou hlubokou zbožností, takže brzy po své smrti byl lidem uctíván jako svatý. V r. 1602 byl prohlášen za svatého a jeho křesťanský kult byl brzy hlavním litevským vlasteneckým projevem křesťanů na Litvě.






Březový háj na Litvě. V celém Pobaltí je krajina stále ještě poměrně zachovalá. Je to především díky malému průmyslu těchto zemí. Zároveň i hustota a počet obyvatel je poměrně nízký (Litva 3,7 mil. ob., Lotyšsko 2,7 mil. ob., Estonsko 1,6 mil. ob., hustota obyvatel se pohybuje od 35 do 57 lidí na km čtvereční). V celém Pobaltí nenarazíte na žádné hory, ani výraznější kopce. Většina území leží v nížinné rovině. Valná část přírodních oblastí je zalesněna, často jsou zde sladkovodní jezera.



      
Litevská lidová sakrální (náboženská) architektura je jedinečná. Je tvořena především řezbami trpícího Krista (ukřižování, "Muž bolesti"), případně Panny Marie, opět hlavně jako Matky bolestné. Na obr. jsou dvě řezbářské práce, které na Litvě potkáte velice často: zbičovaný, trrním korunovaný Kristus - "Muž bolesti", a bohatě zdobený kříž s různými vestavěnými postavami světců.

     
Zde celkový pohled na venkovskou křesťanskou architekturu - dřevěná zvonice vesnického kostela, který již na snímku není, a kolem dřevěné sloupy s křesťanskými motivy převážně trpícího Krista.Vpravo pobaltská příroda s čápem - velice častým průvodcem při putování zdejší krajinou. Čapí hnízda jsou zde vidět takřka na každém kroku a i samotní ptáci člověka provázejí po celý pobyt v místní krajině.



Ikškile - ruina prvního křesťanského kostela v Pobaltí. Dnes leží uprostřed přehrady na řece Daugavě na malém ostrůvku. Zde r. 1186 nechal první misionářský biskup v Pobaltí Meinhard, který sem přišel šířit křesťanství ze severu již křesťanského Německa. Zbudoval blízko řeky, hlavní komunikační tepny Pobaltí, kamenný kostel a hrad. Dnes z celé raně gotické stavby zbyly jen nepatrné zbytky. Nicméně pro dějiny celého Pobaltí mají prvořadý význam: tvoří první kamenné stavby celého území a jsou prvním svědkem začlenění Pobaltí do křesťanské Evropy.





Riga - hlavní město Lotyšska - na obr. katedrála Panny Marie. Dóm (katedrála - biskupský centrální kostel) leží v centru Rigy a je největším kostelem v celém Pobaltí. S jeho stavbou bylo započato již r. 1211 za prvního významného biskupa v celém Pobaltí - Alberta. Kostel byl v průběhu věků mnohokrát přestavován a upravován, nicméně jeho části (presbytář a příčná loď, stejně jako kapitulní síň a křížová chodba přilehlého kláštera) nesou ještě známky původní románské architektury. Věž, která svými 90 metry vysoko ční nad ostatními stavbami staré Rigy, již nese rysy pozdější (její střecha a špice pocházejí z doby barokní - 2. pol. 18. stol.). Ještě na tomto místě několik informací k biskupovi Albertovi, který má veliký význam pro historické evropské formování Pobaltí. Biskup Meinhard, o němž byla řeč výše, byl prvním křesťanským misionářem Pobaltí. Nicméně ani jemu, ani jeho následovníku, biskupovi Bertholdovi, se nepodařilo vážněji ovlivnit náboženské vyznání ani kulturu místních stále ještě pohanských kmenů. Samotný Berthold padne v boji se vzbouřenými Balty. V té době (r.1200) se podaří nově jmenovanému biskupovi Albertovi získat od papeže oficiální povolení křížové výpravy do baltských zemí, která měla údajně chránit malé skupiny křesťanů před násilným tlakem vzdorného pohanského silnějšího okolí. R. 1201 se objevuje s 23 loďmi plně obsazenými po zuby ozbrojenými křižáky v ústí řeky Daugavy (hlavní komunikační vstup do Pobaltí). Obsadí obchodní osadu Rigu, kterou mohutně opevní a ustanoví ji za centrum území i za centrum křesťanské misie (tím pádem je považován za zakladatele hlavního města Lotyšska). O rok později je založen řád "Mečových rytířů" (též "Livoňský řád"), kterému je předána od biskupa Alberta "péče" o šíření křesťanství do celé země. Mečovým rytířům se podaří v krátké době podrobit si Livoňce i Lotyše a zakládají pod dohledem biskupa Alberta tzv. "Livoňský duchovní stát". Jeho centrem zůstává Riga. Zanedlouho však nastává napětí mezi biskupem a jemu "podřízeným" řádem Mečových rytířů. Napětí pramení z mocenských ambicí, které si nyní začínají klást i samotní, dosud biskupovi podléhající, rytíři. Celý spor, jenž je provázen častými vojenskými potyčkami, je urovnán papežem, který r. 1210 věnuje jednu třetinu Livoňska jako léno livoňskému řádu Mečových rytířů. Poněkud násilná christianizace pokračuje dále na severovýchod - mezi Estonce. Zde prosí biskup o pomoc Dány, kteří mají svou vojenskou i kulturní silou pomoci pokřesťanštit pohanské Estonce. Ti při této pomoci staví Dánové na strategicky důležitém místě pevnost Reval (dnešní Tallin) a tak se stávají zakladateli hlavního města Estonska. Křesťanské Livoňsko (dnešní Lotyšsko a Estonsko - včetně ostrovů) je politicky rozděleno pod vládu biskupa Alberta (Riga), Mečové rytíře (Cesis) a Dány. Litva však díky své vojenské síle, kterou se nepodařilo zlomit ani Mečovým rytířům, ani Německým křižákům, zůstává po celé tyto dobyvačné dějiny samostatnou a nezávislou.

Dům Černohlavců, před ním socha Rolanda, oblíbeného hrdiny z 8. stol. Dům Černohlavců byl stavěn jako společenské a kulturní centrum, ve kterém se scházeli svobodní obchodníci, kteří měli pro svůj spolek jako symbolického patrona křesťanského světce a mučedníka z prvních století křesťanského letopočtu, který byl afrického původu, tudíž znázorňován jako černoch. Dům je tvořen ze dvou důležitých částí - jeho levá část začala být stavěna již ve 14. stol., dokončena do dnešní podoby byla až ve stol. 16. Část pravá je stavěna v historizujícím slohu až na konci století 19. Dům sloužil pro setkávání nejdříve svobodných kupců místních i přespolních, postupně se však stával jakousi prestižní hospodou, kde se slavily rozverné svátky za hojného pití a jídla. Proslavené byly tzv. masopustní soboty (sob. před Popeleční středou), které vždy oplývaly množstvím dobrého alkoholického pití i bohatého masitého jídla. Dům byl za 2. světové války značně poničen, po válce za sovětské okupace byly trosky srovnány se zemí. Zcela nově rekonstruovaný dům vyvstal doslova na "zelené louce" během 6 let mezi roky 1995-2001. Jeho slavnostní otevření proběhlo k 800. výročí založení města. Dnes se poznenáhlu opět stává společenským a zábavným centrem Rigy (jeho luxusní restaurace a kulturní sály - koncerty, představení, výstavy).






Kostel sv. Petra se svou třístupňovou věží, která tvoří významnou siluetu města. Stavba pochází ze 13. a 14. stol., kdy získala svou nynější podobu. Vysoká tříposchoďová věž byla dostavována až v době barokní. Dnešní věž byla podle starších plánů dostavěna až po 2. světové válce, kdy byla celá Riga značně poničena. Měří 124 metrů, její nejstarší předchůdce z r. 1491 měřila celých 137 m a platila za nejvyšší kostelní věž v celé tehdejší Evropě.











Jezerní opevněná prehistorická osada na jezeře Araiši v přírodním Národním parku Gauja. Osada, tvořená dřevěnými sruby, byla věrně rekonstruována podle své podoby z 6.-8. stol. NIcméně její kořeny vzniku sahají až do doby železné. Rekonstrukce byla možná díky zachovalým zbytkům, uchovaných v bahnu jezera.









Césis (vyslovováno "čésis) - hlavní hrad řádu Livoňských rytířů (Mečových bratří). Hrad byl od začátku 13. do poloviny 16. stol. sídlem velmistra Livoňských rytířů. Během těchto 300 let byl neustále rozšiřován, takže dnes jeho ruiny zabírají úctyhodnou rozlohu. V 2. pol. 16. stol. byl dobyt a poničen Švédy, ještě citelnější ránu zažil od Rusů na začátku 18. stol. Dnes se, jak prostředky dovolují, pomalu restauruje.








Písečný břeh jezera Peipsi (u nás spíše známé pod ruským jménem Čudské jez.) již na území Estonska. Obrovské jezero - asi 140km dlouhé a až 50km široké - se umísťuje na 4. místě největších jezer v Evropě. Jak je patrné i z obr., je velice mělké - průměrná hloubka nedosahuje ani 8 metrů. Jezero je napájeno kolem 30 řekami a potoky, vytéká z něho však pouze jediná řeka - Narva. Prostředkem jezera probíhá hranice s Ruskem, která pak pokračuje korytem řeky Narvy.







Klášter Puehtitsa. Klášter (viz obrázky dole) byl vystavěn v letech 1891-92 založen a vystavěn místním ruským guvernérem, který jej již tahdy zamýšlel jako důležité kulturní centrum rusifikace Estonska. Klášter je zasvěcen tajemství Zesnutí Panny Marie (a tím též jejímu nanebevzetí) a je obýván ruskými pravoslavnými jeptiškami. Jako jeden z mála přetrval nepřerušeně i sovětskou komunistickou protináboženskou politiku. Je tedy dodnes funkční a je možné se v něm i na čas ubytovat, ovšem za předpokladu, že jste věřící a jste ochotni se podílet na náboženském chodu celého komplexu. Na obr. freska z vchodového průjezdu, která názorně vypráví o zázračných začátcích posvátného místa.



                                                                 
Vnitřek klášterního kostela s nádherným, bohatě zdobeným ikonostázem. A vedle jeho vnější podoba ve stylu "Jaroslavské ruské školy" 17. století.

         
A ještě jeden pohled na klášterní kostel. V popředí (před kostelem) hlavní obytná budova kláštera a úplně vepředu obrovská homole palivového dříví - zásoba na zimní vytápění celého kláštera. Vpravo je pak "Zázračný pramen", ze kterého rozdává dobrou pitnou vodu klášterní pomocník. Kousek vedle (již mimo obr.) je ještě bouda s větší vanovou nádrží, kde je možno se celý do vody ponořit s vírou, že přímluva Panny Marie, které je pramen zasvěcen, získá věřícímu uzdravení z jeho neduhů.

Narva. Řeka a estonská Heřmanova pevnost (v zádech mimo obr.). Na obr. je ruská strany Narvy (hranice) s mohutnou pevností Ivangorod. Pevnost na estonské straně měla pohnuté dějiny zvláště  od konce 13. stol., kdy zde začali stavět Dánové hrad na strategicky významném místě jako kontrolní vojenské centrum ochrany hranic před Novgorodským knížectvím. Dánové, kteří přišli do Pobaltí jako přivolaná pomoc Livoňským rytířům, místo v polovině 14. stol. vyklidili a předali do rukou řádovým rytířům. Ti založili za pevností město a obehnali jej hradbou. V r. 1492 vybudoval car Ivan III. na druhém břehu řeky pevnost Ivangorod (na obr.) jako symbol hranic své rozrůstající se říše a i jako praktickou baštu ochrany svých západních hranic. Obě pevnosti se staly ruskými na začátku 18. stol. a od té doby byla víceméně stále až do 90. let 20. stol. v rukou Ruska či později Sovětského svazu. Za války bylo město i pevnosti téměř dokonale zničeny, rekonstrukce nastala až o mnoho později.








Veliká kovová socha Lenina na nádvoří hradu upomíná na dlouhou periodu sovětské nadvlády. V celém Pobaltí je významná ruská menšina obyvatel dodnes a tak pravděpodobně z politických důvodů zůstala socha stále na významném místě.













Rakvere - středověký hrad řádových rytířů. Jeho předchůdce byl bystavěn již v 1. pol. 13. stol. Dány, později předán do vlastnictví Livoňského řádu, který zde vybudoval pevnostní konvent pro řádové bratry. Hrad byl rozšířen a obehnán masívní zdí. Na začátku 17. stol byl opuštěn a později se stal jakýmsi kamenolomem pro výstavbu domů v přilehlé obci. Dnes jsou zde prohlídky (expozice mučících středověkých nástrojů) a časté kulturní akce (představení, koncerty, rauty).



Přírodní Národní park Lahemaa. Místní, poměrně rozlehlá, přírodní rezervace byla založena již r. 1971, čímž se zařadila na první místo oficiální přírodní rezervace v tehdejším Sovětském Svazu. Tvoří střed severovýchodního pobřeží Estonska u Baltského moře ve Finském zálivu. Jeho 4 různě veliké poloostrovy (Juminda, Paerispea, Kaesmu, Vergi) tvoří jakésy "prsty" vyčnívající do moře. Celá oblast je významná jak svým přírodním (flóra, fauna), tak svým historickým významem (kulturní a archeologické památky). Členité pobřeží (obr.) je lemováno různě velikými rulovými valouny, rozházenými též v mělčinách moře při pobřeží.

Tallinn - hlavní město Estonska se svými téměř 500 tisíci obyvatel. Malebné, starobylé uličky nově opraveného historického centra Tallinnu se štíhlou věží renezanční městské radnice v pozadí. Tallinn byl původně městem založeným a vystavěným Dány, kteří ve 13. a začátku 14. stol. vládli v severovýchodním Estonsku. Asi v polovině 14. stol. byl předán spolu s jinými severními pobaltskými državami Dánů Livoňskému rytířskému řádu, který město spravoval až do pol. 16. stol., kdy připadl jako následek "livoňské války" (se Švédy) Švédské koruně. Tato doba (13-16. stol.) byla zvlášť příznivá pro rozvoj a bohatnutí města. Město bylo důležitým členem hanzovního obchodně námořního spolku, zaručovalo pro ostatní západnější Evropu obchodní a námořní styk s východem - především se svým sousedem Novgorodem. Na začátku stol. 18. byl Tallin dobyt carským Ruskem a od té doby až do konce 1. světové války zůstal v ruském područí. Krátká epizoda samostatnosti mezi dvěmi světovými válkami byla ukončena r. 1941 obsazením nacisty, které bylo ke konci války vystřídáno okupací sovětskou, která skončila až začátkem 90. let. Tallinn dělá svou atmosférou dojem západního bohatého města, bylo v posledních letech velkoryse renovováno, pohybuje se vněm množství zahraničních turistů.





Pouliční turistický ruch v Tallinnu. Ve městě narazíte na mnohé restaurace, kavárny a společenské domy, které se snaží znovu uvést mezi návštěvníky atmosféru starého renezančního života. Na snímku pouliční obchůdek se sladkostmi s historicky oděnou obsluhou.







Dómský pahorek s ruským pravoslavným katedrálním chrámem Alexandra Něvského. Svou velikostí předčící všechny ostatní stavby na dómském hradním pahorku, s bohatým vnějším i vnitřním zdobením, byla ortodoxní ruská katedrála vystavěna mezi lety 1894-1900 jako symbol ruské nadvlády a zároveň bezohledné rusifikace celého města. Alexandr Něvski, jemuž je katedrála zasvěcena, byl významným novgorodským knížetem a slavným vojenským vojeůdcem 13. stol. Porazil a zhnal Švédy při dobývání Newy (dnešní Petrohrad) r. 1240 a o dva roky později zničujícím vátězstvím nad řádem Německých rytířů na zamrzlé hladině Čudského jezera, zajistil opuštění plánů řádu dobývat další území v ruském vnitrozemí. V pravoslavné církvi je Alex. N. uctíván jako svatý a v ruských dějinách platí za jednoho z nejslavnějších hrdinů národa.

      
Opevnění hradu na dómském vrchu, spolu se slavnou středověkou věží zvanou "Dlouhý Heřman" (vpravo). Věž i opevnění byly povětšinou stavěno Livoňským řádem, který hrad již od 13. stol obýval, nicméně hradní křídlo u "Dlouhého Heřmana" ve své dnešní podobě pochází až z konce století 15.

      
Historické centrum Tallinnu z dómského pahorku. V pozadí vždy tallinský baltský přístav s kotvícími loděmi, na levém obrázku siluetě města vévodí bílá štíhlá věž kostela sv. Jana, vpravo mohutnější věž kostela sv. Michala.




Ruský vkus v prodávání suvenýrů se zajisté ani v Tallinnu nezapře. Uvnitř obchůdků se suvenýry však naleznete veliké množství různobarevných jantarových ozdob, panenky ve starých národních krojích, keramiku a jiné výtvarné výrobky ztvárňující něco typicky tallinnského či estonského. Suvenýry se však nezdají být laciným kýčem.









"Tlustá Markéta" - mohutná bašta střežící přístavní bránu. Tato pověstná opevněná věž byla  postavena v pozdněgotickém slohu mezi lety 1518-29. Dnes je čtyřposchoďový interiér domovem muzea námořní plavby.





           

         Tallinnské domovní dveře a portály. Vděčným fotografickým objektem v tallinnském starém městě jsou roztodivné portály a domovní dveře. Jejich rozmanitost, barevnost, různorodost zaujmou každého návštěvníka. Svým stylovým a precizním ztvárněním uvádějí člověka do různých epoch dějin města. Zde jen několik z nich.


Hrdá štíhlá věž pozdněgotické tallinnské radnice. Tallinnská radnice vévodí hlavnímu náměstí v historickém centru města. Byla vystavěna během let 1402-04 a dodnes se jedinečně zachoval její původní ráz. Štíhlá osmiboká věž byla korunována raněbarokní střechou z 1. pol. 17. stol. a na svém vrcholu nese plechovou figuru "Starého Tomáše" - městského středověkého služebníka, ktarý se stal v tomto svém ztvárněním jakýmsi symbolem celé estonské metropole.





     A zde jsme již na velikém baltském (pod Estonsko patřícím) ostrově Saaremaa. Na těchto dvou obrázcích je interiér gotického biskupského hradu v Kuressaare, hlavním městě celého ostrova. Biskupský hrad byl vystavěn v polovině 14. stol. a je dodnes téměř dokonale zachovalý ve své středověké podobě. Strohost a zároveň prostá elegance chodeb i místností dýchne na každého návštěvníka atmosférou středověké duchovní křesťanské slávy tehdejšího Pobaltí.

         Meteoritový kráter v Kaali (ostrov Saaremaa). Hlavní přírodní anomálie ostrova leží nedaleko od hl. města Kuressaare. Na pohled dokonalé kruhovité jezírko je pozůstatkem po prudkém dopadu meteoritu (hmotnost kolem 80 tun, rychlost dopadu kolem 20km/hod), který ostrov zasáhl kolem r. 1500 př. Kr. Dnes tvoří místo chráněné přírodní pásmo a zároveň romantické zákoutí ostrova.

Stará románská křtitelnice (patrně již ze 13. stol.) v kostele ve vesnici Karja.

          

      
Vnější vzhled a vnitřní bohatá (na svou dobu) kamenná sochařská výzdoba jednoho z prvních křesťanských svatyní v Pobaltí, která se věrně dochovala až do dnešních dnů. Vlevo nahoře, stejně jako dolní obrázky z vnitřní výzdoby a vnějšího, do zdi kostela zasazeného kamenného reliéfu ukřižování Krista, je ze středověkého kostela v Karji. Pravý obr. kostelního průčelí je z jiného, stejně starého kostela na ostrově. Na kamenném reliéfu vpravo dole je nak Kristovým křížem stylizovaný kříž Mečových rytířů, spolu s hvězdou jako symbolem pro Pannu Marii (zcela nahoře ).

      














Větrné mlýny v Angle, dole skanzenově opravený domek jako ukázka původních historických stavení na ostrově. Dřevěné větrné mlýny různého typu (dánský, holandský) pocházejí převážně z 19. stol. Angla, kde jsou dnes mlýny skanzenově vystaveny, je velice větrným místem. Mlýny poháněné větrem zde byly již v 18. stol., lidé z celého ostrova sem přinášeli své obilné výnosy, aby zde byly vymlety na pečivovou mouku.

      
Zámek v Jelgavě - zpět v Lotyšsku. Barokní zámek byl v několiká po sobě následujících etapách vystavěn jako sídlo Arnošta Jana Birona. Stojí na místě, kde stál dříve středověký hrad řádových Livoňských rytířů a později renezanšní zámek pro vévody Kurska, kteří byli politickými potomky Livoňského rytířského řádu. Dnes je v zámku sídlo vysoké zemědělské školy, nicméně se zde v přízemí vystavují rakve bývalých vévodů Kurska (pobřeží Lotyšska a Litvy), jejichž prvním členem byl Gotthard Kettler (+1569) - poslední velmistr Livoňského řádu a později první vévoda Kurska.

       

Križiu kalnas - "Hora křížů" - litevský symbolický výraz svobody a náboženského přesvědčení. Tradice křesťanského poutního místa sahá až hluboko do středověku (13. stol.), nicméně jeho aktuální důležitost se obrací především k době nedávné, do období sovětské okupace. Sovětští komunisté se snažili ve svém protináboženském boji místo likvidovat (především ve dvou letech: 1961 a 1975) tím, že odstranili kříže, které na místo přinášejí zbožní věřící. Nicméně vždy bezprostředně po tomto pokusu místo zbavit náboženskéh rázu, byly bzprostředně stovky nových křížů Litevci na místo jako náhrada za zničené opět přineseny. Hora křížů je nedaleko města Šiauliai. U tohoto města byla Litevci r. 1236 poražena vojska Mečových rytířů, což bylo pro řádové rytíře podnětem ke spojenectví se silnějším řádem Německých rytířů. Němečtí rytíři byli definitivně zbaveni své hegemoniální moci v Pobaltí r. 1410, kdy podlehli u Grunwaldu (Tannenberg) /severní Polsko/ spojeným jednotkám Litevců a Poláků.

       
Františkánský klášter z 90 let hned za horou křížů, vpravo mramorový podstavec pro veliká kříž, který zde byl umístěn na památku návštěvy papeže Jana Pavla II. v r. 1993. Oba obrázky mají vnitřní souvislost - papež po své návštěvě Litvy inicioval založení a výstavbu františkánského kláštera právě u Hory křížů, jako výraz neustálé modlitby za smíření a křesťanskou jednotu evropských národů - právě ve stínu Kristova kříže.

Kastytis a Juraté. Jsme již v Palanze - lázeňském a rekreačním přímořském městě nedaleko od začátku Kurské Kosy. Stará litevská báje vypráví o mýtickém příběhu lásky mezi mořskou bohyní Juraté a lidským rybářem Kastytisem. Božskému otci Juraté - Perkunasovi - se nesmělo nic o této romantické lásce donést, vždyť přece se vůbec nehodí aby se božstvo zranitelně zamilovalo do člověka. A tak se náš milenecký pár musel stýkat zcela tajně - v podmořském paláci bohyně Juraté, který byl celý vybudován z nádherných jantarů. Jak však tomu už tak bývá v mileneckých příbězích, nakonec se před božským otcem jejich vztah neutajil. Rozzlobený Perkunas uhodil bleskem do jantarového mořského paláce, ve kterém se ukrýval Kastytis. Milenec jeho dcery byl zabit, ale i celý nádherný zámek byl roztříštěn na nespočetné úlomky nádherného mořského kamene (jantaru), z něhož byl palác vystavěn. Od té doby moře stále znovu vyvrhuje, hlavně za prudkých bouří, na břeh celé kusy jantarového mořského paláce bohyně Juraté. Sama bohyně pro smrt svého milence dodnes hořce prolévá bohaté slzy, které se vzápětí též proměňují v malé oblé jantary. Krásný poetický příběh o původu "baltského zlata".


Pohanská kněžka Biruté. Blízko dlouhé písčité pláže v Palanze narazíte na 20m vysoký dunový kopec, na jehož úpatí stojí moderní dřevěná socha ženy. Je to Biruté, podle ní je též pojmenován kopec a s její osobou se pojí zajímavá pověst. Biruté byla pohanskou kněžkou, která svým věrným pannenstvím uctívala své zasvěcení bohům a měla i s ostatními družkami na starost péči o nikdy nehasnoucí posvátný oheň právě na tomto vyvýšeném místě v dnešní Palanze. Jednou sem však zavítal litevský kníže Kestutis, syn slavného Gediminase. Biruté ho svou krásou natolik okouzlila, že se rozhodl překročit všechny posvátné zákonitosti a pannenskou kněžku unesl. Ta se mu nakonec na jeho hradě v Trakai podvolila a měli pak spolu několik dětí. Prvorozený byl nejslavnější litevský kníže a vojevůdce Vytautas. Po manželově smrti se Biruté vrátila na posvátný pahorek a svůj život pak dožila jako věrná služebnice starým posvátným zvykům. Dodnes je mezi Litevci tato žena symbolem věrnosti a vlastenectví.





       



Zámek místní šlechtické rodiny Tiškevičiusů, který ačkoli byl vystavěn až kolem r. 1900, působí renesančním dojmem. Byl opravdu vystavěn v neorenezančním slohu. Dnes hostí nejslavnější muzeum jantarů. Samotná rodina byla vášnivým sběratelem jantarů. Jejich rozsáhlá sbírka byla o po jejich vyvlastnění dále rozšiřována a od 60. let zde bylo zřízeno Muzeum jantarů. Dnes je zde uchováváno kolem 25 tisíc kusů tohoto vzácného drahokamu. Nejkrásnější jantary jsou vystavovány, částečně i zlatnické výrobky tvořené z jantarů. V rámci výstavy je i suterénní exkluzívní prodejna drahokamů a šperků z jantarů. Kolem krásný rozsáhlý botanicky bohatý park.





Baltské plážové pobřeží v Palanze. Voda je však, ačkoli je srpen, velice studená. Plavat se v ní dá jen opravdu pro otužilé. Většina lidí se ve vodě jen krátce omočí, či zůstanou u osvěžujícího brouzdání studenou vodou.





       
Nida - nejslavnější osada na Kurské Kose (Kuronianský výběžek), blízko hranice s ruskou enklávou Kaliningradu. Kurská kosa vznikala již před více tisíci lety, jako písečná naplavenina, která se poznenáhlu uzavírala nad celým zdejším pobřežím. Dnes tvoří jakýsi celistvý obloukovitý závěr nad severozápadním pobaltským pobřežím. Je 98 km dlouhá a od 380m do 2,8km široká. V Nidě je jedna z přírodních významných anomálií Evropy. Zde je totiž největší evropská písečná duna (obr.).


Rekreační chata a portrétní fotografie proslulého německého spisovatele Thomase Manna na okraji Nidy. V tomto domě ztrávil umělec 2 letní období v letech 1930-32 a pracoval zde na svém slavném románu Josef a jeho bratři.

   
Velká duna v Nidě (v pozadí). Krásná krajina kolem (i obr. vpravo) objasňuje, proč tolik významných lidí a umělců právě zde hledali odpočinek, duševní povznesení či inspiraci pro svou tvorbu.



Juodkrante - "Černé místo" - pevnině nejbližší osada, po Nidě 2. největší sídliště na Kurské Kose. V polovině 19. stol. se místo stalo na zálkadě objevu velikého ložiska jantarů, důležitým těžebním centerem tohoto drahokamu. Od r. 1860 do r. 1900 zde bylo vytěženo celých 95 tun jantaru. Po vyčerpání ložiska se osada opět vrátila ke svému rybářskému zaměření.
Turisticky nejzajímavější je však dnes jakási "čarodějnická stezka", vedoucí obloukem přes písčitou zalesněnou dunu nad městečkem. Zde jsou ze dřeva vyřezány různé pohádkové a bájné bytosti - především čerti, skřítci a čarodějnice. Je to jakási přírodní výstava litevského řezbářského umění, které je v celé Litvě dodnes velice pěstěné.

         

Hnězdno - historické a náboženské centrum starého Polska. Na obr. hnězdenská katedrála, kde jsou pochovány domělé ostatky sv. Vojtěcha. Hnězdno bylo od počátku polského státu hlavním městem Poláků. K jeho založení se váže zajímavá legenda, která vypráví o kmenovém vůdci Polanů Lechovi, který zde měl nalézt hnízdo bílého orla a na základě tohoto nálezu zde založil hlavní osadu pro  usazení svého kmene. Archeologicky je zde prokázané slovanské osídlení již v 8. stol. na Lechově vrchu. Od 10. stol. je místo politickým centrem celé široké oblasti. Proslulost však získalo až návštěvou pražského biskupa Vojtěcha. Ten se zde zdržoval nějaký čas před misijní cestou mezi pohanské Prusy, tehdy žijící na severu dnešního Polska. Vojtěch zde byl zabit a jeho ostatky byly následně přeneseny jako posvátné (Vojtěch - křesťanský mučedník) do Hnězdna. To se stalo r. 997. Od té doby Hnězdno i polský stát nabývaly na významu. Zde však pohnuté dějiny města nekončí. R. 1038 sem podnikl jakousi zbožnou loupeživou výpravu český kníže Břetislav, který se chtěl především zmocnit vzácných ostatků svatého mučedníka. To se mu, podle jeho mínění, podařilo, a tak jsou dnes ostatky sv. Vojtěcha paradoxně na dvou místech: v Hnězdně (stříbrný sarkofág dole) a v Praze (katedrála sv. Víta). V každém případě se stal Vojtěch víceméně nejdůležitější státotvornou osobností polského státu. Kníže Boleslav Chrabrý jej prohlásil za hlavního národního patrona a Poláci se dodnes hlásí ke sv. Vojtěchovi jako k hlavní misijní osobnosti, která jim přineslo křesťanství.