SAHARA
Ráno po krátké snídani a ranní hygieně se vydáváme k písečným dunám Erg Chebi u pouštního městečka Merzouga. Podle průvodce (je ale již 5 let starý), má asfaltem zpevněná cesta k dunám u Merzougy končit asi 20km před tímto městečkem. A tak se navzdory doporučením, že sem je možno jet jen terénním autem s náhonem na všechny 4 kola, připravujeme na to, že se pokusíme i s naší Felicií zdolat tuto vzdálenost k otevřené poušti pomalinkou jízdou s našimi provozními prostředky. Ale jsme příjemně překvapeni - krásně upravená asfaltka vede až téměř do Merzougy, jen několik set posledních posledních metrů jedeme po prašné pouštní cestě. Již asi 2 km před cílem se na nás nalepí jakýsi samozvaný "tuareg" na mopedu, který nám otevřeným okýnkem nabízí své služby, zatímco jede pružně stejnou rychlostí jako my. Nejprve se ptá, jsme-li zde poprvé - zalžeme, že to tu už známe (ze zjištných důvodů - nechceme se mu vydat úplně napospas), přesto ale se nás drží jako klíště a doprovází nás až na nejzažší místo, kde je malé prašné parkovišťátko a kde již začíná zvlněné moře naoranžovělého písku. Nakonec se s ním domlouváme, že možná po pěším výletě do dun využijeme možnosti projížďky na velbloudech, nicméně nic neslibujeme napevno. Tento kompromis se nám však později trochu vymstil. Zamykáme auto a vydáváme se na několikahodinový výlet po hřebenech vln z jemného okrovooranžového moře. Větřík, který zde patrně pofukuje (při klidném počasí) stále, za námi zametá naše rušivé stopy v tomto překrásném světě ladných tvarů, které ožívají hrou světla a stínu dopadajích paprsků slunce. Dva "tuaregové" (pouštní kočovné kmeny) nás neúnavně doprovázejí, patrně v naději, že jim za jejich "průvodcovské" služby náležitě zaplatíme. Jsme ale nyní nekompromisní a od počátku jim dáváme najevo, že jejich doprovázení nepotřebujeme (nechceme jít daleko) a že v žádném případě za něj nebudeme platit. Po několika stech metrů v jejich nezvanné společnosti to nakonec vzdají - ale ne úplně - stahují se k našemu autu, kde čekají, že po návratu budou moci nabídnout další služby (hlavně onen nadějný výlet na velbloudech). Jdeme dál do srdce pouště - namíříme si to na nejvyšší vrchol místních dunových hor - chceme se rozhlédnout i na druhou stranu - směrem do Alžírska. Po asi tříhodinovém snažení opravdu na vrchol této majestátní duny (snad - podle průvodce - nejvyšší v Maroku) zcela vyřízeni dorazíme. Jsme překvapeni, nebo alespoň já, jak je pohyb - a z vláště dokopce - v tomto půrostředí náročný. Nejen že se písek nemožně prokluzuje - mnohem úporněji nežli suchý sníh - ale zdá se, že je zde velice suchý vzduch, který brání k pořádným osvěžujícím nádechům, ačkoli není vůbec nějaké vedro - pocení není v žádném případě tím hlavním problémem. Pak jsme si též, proti všem pravidlům, nevzali s sebou pití a ačkoli jsme nějak zvlášť žízeň nepociťovali, asi to byl také jeden z problémů, proč nás chůze pískem tolik vyčerpávala. Útěchou nám bylo, že z vícero lidí, kteří se snažili na dunu vystoupat jsme byli jedni z mála - s námi ještě dvojice mladých Italů - kteří opravdu vytrvali a stanuli na samém vrcholu. Cesta zpět už byla legrace. Dorazili jsme k autu a zde na nás již čekali naši tuaregové s tím, tže nyní následuje ona velbloudí expedice, pro kterou již mají pro nás připravené i velbloudy i průvodce. Jsme ale utahaní a tak rázně odmítáme, že již jedem na nocleh (schylovalo se k večeru) a od této pouštní karavanní kratochvíle upouštíme. Rozhořčené reakce, že jsme je připravili čekáním na nás o jejich drahocenný čas, který je - jek jinak - peníze, jsme kategoricky odmítali, že jsme nic pevného neslíbili ani neplánovali. 20dh pro každého z nich jsme se s nimi ne příliš přátelsky rozloučili a zamířili jsme zpět směrem do Erfoudu.
Jsme žízniví, zpocení a špinaví a po pořádném napojení zatoužíme po koupeli nebo alespoň po řádném umytí. A tady začíná naše další zajímavé dobrodružství spojené se Saharou.
Zastavujeme v Erfoudu a ptáme se u prvního hotelu, který potkáváme, zdali bychom se mohli v některé koupelně postupně osprchovat, samorřejmě za nějakou, ale rozumnou úplatu. Jsme odkázáni na parní lázeň "hamam" (jméno pro turecké lázně, kterých je v Maroku hojně - v každém i menším městečku hamam najdete) - tam se prý můžeme vykoupat za směšnou cenu. Když se však před hamamem u hlavní silnice objevíme, je nám sděleno, že cena na jednoho zákazníka - ovšem i s masáží - 200dh (tedy téměř 500Kč). Když kategoricky odmítáme a chceme odjet, začínají majitelé smlouvat - tedy snižovat cenu - bez masáže 120dh, bez poskytnutí speciálních mýdel a zcela svépomocí se podaří cenu srazit až na 50dh. Ale i to odmítáme, máme informace, že v prostém hamamu se dá pohodlně s vlastním šamponem bez jiných přídavných služeb vykoupat za 20dh. Ujímá se nás pohotově chlapec, který se náhodou mihne kolem, že nás k hamamu, kde se můýeme vykoupat za 20dh na osobu, dovede. A opravdu - na kraji města v zapadlé uličce u oprýskaných plechových dveří jsme u cíle. Vstupujeme do zvláštního světa trochu ušmudlaných parních lázní. Platí se předem - každý dohodnutých 20dh. Vysvlékneme se do trenek a následujeme naše nové "průvodce". Berou si nás do parády patrně místní zákazníci, kteří asi v nás tuší možnost nějakého přivydělání. Bez nějakých otázek či vysvětlování nás odvedli do třetí nejzašší místnosti lázní. Tam bylo poměrně horko a k tomu vlhko - asi podobně jako v naší "páře" v lázních. Uložili nás na horkou podlahu s tím, že máme asi 15min počkat a nic nedělat. Když jsme se chtěli hýbat a nějak se sami obstarat, byli jsme opět upozorněni, že máme zůstat v klidu. A tak jsme se nakonec podvolili jejich programu, samozřejmě s určitými obavami, co po nás nakonec bude požadováno. Je nám jasné, že dostaneme patrně veškerý servis, který je možno v malém hamamu obdržet. Po čtvrthodině jsme pozváni do druhé, chladnější místnosti, kde začíná intenzívní procedura. Jsme vyzváni, abychom se položili na zem a pak následovala masáž a protahování tak důkladné, že se chvílemi zdálo, že je až agresivní a skoro zdraví kloubů a kostí nebezpečná. To mi alespoň přišlo, když se mi zdálo, že mi onen masér jistojistě zlomí páteř, když mi plnou svou vahou klečel na zádech a rukama páčil na čelo moji hlavu vzhůru. Nicméně i to jsme nějak přežili - dokonce bez jakýchkoli dalších bolestí jako následků této někdy skoro kruté masáže. Tak jsme nakonec s odstupen usoudili, že byla celá procedura vedena asi profesionálně. Při této radikální masáži nás dřeli žíněnkami, které měly být z hrubého flanelu, nám se však zdálo, že to jsou kovové drátěnky. Bez pomoci jakéhokoli mýdla jsmetak byli doslova "sedřeni z kůže". Nicméně i to se ukázalo jako dobře osvědčená metoda, která člověka dlouhodobě osvěžila, neboť, jak jsme se později fozvěděli, takovéto "sdírající" mytí důkladně odstraňuje staré kožní buňky a otevírá póry, které pak dále pročišťují ještě dlouho po této procedůře tělo. Pak už jen následovala třetí lázeňská místnost, která sloužila se dvěma vodovody - horkým a studeným - ke konečnému omytí všeho odpadu z těla. Úleva nejen že jsme zase čistí a osvěžení, ale hlavně že jsme to nějak přežili. Ale to byl jen předčasný pocit. Když jsme po řádném opláchnutí odešli do šatny, naši tři maséři šli s námi, když jsme se osušovali a pak oblékali, stále čekali - a to u vchodových dveří. Začínalo nám to být jasné - budeme patrně muset připlatit. Ale - průšvih - neměli jsme více než 20 posledních dirhamů. A tak nám zbývalo jediné - bránit se, že bylo dohodnuto pouhých 20dh na osobu a že více peněz pro nynějšek nemáme (to bychom museli do středu města do bankomatu). Byli jsme však podle dohody v právu - na začátku jsme byli ujištěni, že lázeň bude stát pouze 20dh. Další služby, za které je potřeba připlatit jsme po nikom nežádali a odmítnout jejich nadstandartní služby jsme mohli stěží, nikdo se nás na nic neptal, nehledě na to, že komunikace byla téměř nemožná, neboť chlapi v lázních neznali ani francouzsky, ani žádný evropský jazyk, my zase ne arabsky či berbersky. Spor nabýval na vášnivosti až se nám zdálo, že se zdravou kůží z lázní neunikneme. Nakonec se ale podařilo se stálým opakováním, že jsme již zaplatili a více nemáme. Z lázní jsme pak fakticky utekli, neboť diskuze a přesvědčování napjetí spíš zvyšovalo než vyjasňovalo. Nasedáme ve spěchu do auta a mizíme v již přibývající noci směrem na sever k "Cestě tisíce kaseb", která nás bude následujících několik dní obšťasňovat svými exotickými krásami.
Obrázky z pouště Sahary v Maroku:
         

Zpět na ÚVOD