MAROKO 2008 (jen text)
Vzhůru do Afriky - to bylo heslo naší prázdniové výpravy do Marockého království. Vyrazili jsme ke konci září, do samotného Maroka jsme dorazili až v říjnu. Strávili jsme zde téměř 12 dní, a za tu dobu jsme víceméně procestovali hlavní části této země. Samozřejmě ale pouze "letem-světem". Jen pro představu: než jsme dojeli k trajektu ze Španělska do Maroka, měli jsme již za sebou 3.500km po německých, francouzských a španělských dálnicích.
Trajekt přes Gibraltarskou úžinu jsme zvolili z finančních důvodů (podle našeho zjištění nejlevnější možnost) ze španělského Algeciras do marockého Tangieru. Trajekt nás stál 3.370Kč v přepočtu (osobní auto Felicie a 4 dospělí). Zvolili jsme pro celou cestu platby pokud možno platební kartou VISA, což se nám, jak se zdá z našich informací, velice vyplatilo. Takže - kde to šlo - jsme platili kartou, jinde - hlavně v Maroku samotném jsme si vybírali peníze z bankomatů, které jsou po Maroku hojně rozšířené a vybírání peněz z nich jsou bezproblémové (alespoň podle našich zkušeností - navzdory varování průvodců, které psaly o častém selhávání bankomatů v Maroku - ani jednou jsme se nesetkali s nějakým problémem). A teď už konkrétně o našem cestování po Maroku a o poznávání této krásné severoafrické země.
OBSAH: 1.Chouen 2.Volubilis 3.Moulai Idriss 4.Meknes 5.Fes 6.Venkov, hory 7.Sahara 8.Oázy
9. Rokle 10. Ourzazat, Taroundat 11.Ait Benhaddou 12.Vysoký Atlas 13.Marakéš 14.Casablanca 15.Rabat 16.Atlantik
Nejdříve snad o trajektu, jako první jakési "marocké zkušenosti". Cestovali jsme mořským převozem marocké lodní společnosti, proto také patrně značný rozdíl v levnosti cesty oproti evropským společnostem (cca o třetinu levnější je trajekt marocké společnosti). Do přístavu v Algeciras jsme dorazili pozdě odpoledne, měli jsme však štěstí, podařilo se nám i s nákupem lístků stihnout trajekt v 17.00hod. Z Algeciras do Tangieru je to kolem 50km, tedy zhruba 2krát delší cesty než přímou plavbou z Gibraltaru do španělské malé enklávy v Maroku - do Ceuty. Samotný trajekt byl velice zajímavou zkušeností. Během něho jsme totiž zažili jakousi malou mořskou bouři. Velice silný vítr a déšť provázel většinu naší mořské pouti. Veliké vlny - s bílími hřebeny - houpaly naším malým plavidlem tak silně, že člověku z toho bylo dost "šoufl". Však také většina pasažérů jevila příznaky začínající mořské nemoci - hlavu rezignovaně zabořenou do složených paží na stolcích v lodním "foyer" působilo dost depresivně. Nicméně cesta byla natolik krátká - necelé 2hod -, že na zvracení většinou nedošlo. Co bylo jakýmsi prvním překvapením pro značně sekularizovaného Evropana, byla zkušenost, která ná s provázela po celou cestu Marokem - časté potkávání veřejně se modlících věřících - na lodi jsme viděli několik mužů, kteří se neobtěžovali najít si nenápadné soukromí, a modlili se zcela veřejně před zraky všech spolucestujících včástečném pokleku a částečném podřepu v rozích veliké lodní veřejné místnosti.
Do Tangieru jsme dorazili kolem 19.hod večer. Už se stmívalo, a nám dělalo starost, jak strávíme první noc v neznámé Africe.
První jakýsi "problém" nastal na samotných hranicích, kde jsme jakoby naschvál, zústali jaksi bezprizorně "viset", zatímco všichni ostatní, patrně zkušenější, bez problému projížděli, nás bezostyšně předjížsějící podle neprůhledného řízení pohraniční policie. Když už jsme byli na řadě my - samozřejmě jako poslední z celého osazenstva trajektu - policisté bez nějakého vysvětlení zavřeli mohutnou pohraniční mříž, jež nás dělila od Maroka, a my jsme se ocitli mezi mořem a touto mříží beznadějně odstaveni Po našem naléhání, které bylo zjevně místním nepochopitelné, jsme se dozvěděli, že úředník, který nás může odbavit, abychom se dostali do země, odešel na večerní bohatý piknik, protože právě skončil postní měsíc ramadan, a zbožný muslim má teď tu nejdůležitější povinnost - pořádně se najíst. Co je proti tomu odbavení pár dezorientovaných Čechů, kteří si chtějí prohlížet jejich muslimskou zemi, bez hlubšího náboženského zájmu o místní islám. A tak jsme asi po hodině čekání pomalu nabývali podezření, zdali zde nebudeme musit takto v nejistotě strávit celou noc. Nicméně po asi dvou hodinách přišel po vydatné večeři zjevně unavený úředník, který nás během několika okamžiků odbavil a nám se otevřelo celé krásné Maroko. Průjezd Tangierem, tímto velikým přístavním městem, byl poměrně krátký. Jen jsme natankovali a pokračovali do vnitrozemí, do města Chouen, výchozího centra pro poznávání severovýchodního marockého pohoří Rif. Marocké pohoří Rif je známo především svou zemědělskou produkcí marihuany, která je sice oficiálně v Maroku zapovězena, nicméně je jaksi mlčky pro obtížnost konstruktivního řešení přehlížena. Dokonce se uvádí, že přes 2 třetiny ilegální spotřeby této lehké drogy v Evropě pochází právě z Maroka, z pohoří Rif. Byla před námi první noc, a my jsme dosud neměli ponětí, jak je možné mimo normální penziony, či hotely v Maroku nocovat. Rozhodli jsme se, že se pokusíme zde spát jen tak, jak je to nejpřirozenější - pod širákem. Počasí začátku října v Maroku bylo zcela ideální pro tento úmysl - noční teploty se pohybovaly kolem 15-18 stupni Celsia. A tak jsme po cestě do Chouenu odbočili z hlavní silnice na prašnou zpevněnou širokou cestu do kopců kolem. Na jakémsi provizorním odpočívadle na této cestě jsme odstavili naši Felicii a v bezprostřední blízkosti jsme se ubytovali. Noc byla příjemná a po ránu - nevstávali jsme zrovna nejdříve - slunce už stálo poměrně vysoko na obloze -jsme se už v Maroku úplně zabydleli.  Lidé, kteří po naší "noclehárně" procházeli, patrně do práce, se k nám chovali velice přátelsky a mile. Zdravili nás svým muslimským "salam aleikum" (pokoj s vámi) a hezky se na nás usmívali. Často se i se zájmem zastavili a snažili se s námi lámanou francoužštinou (spíš z naší než z jejich strany) navázat nějakou tu přátelskou konverzaci. První hezká zkušenost s jedním z halvních problémů: Bude možné v Maroku nocovat pod širákem v přírodě bez nějakých nebezpečí, či bez odporu místních obyvatel nebo úřadů? Musím říci, že po celý náš pobyt v Maroku jsme se nestkali s jediným projeven nedůvěry či dokonce nepřátelství, když jsme se stýkali s lidmi, kteří nás "přistihli" při našem bivakovém nocování. Za to jsme velice vděčni a v tom nám zůstanou Maročané v příjemné vzpomínce.
Střed Chouenu Chouen - modrá zákoutí uliček Chouen - mužská rada na náměstí
A teď už vzhůru do Chouenu. Města, které bylo v minulosti tradičně protikřesťanské a protievropské, hlavně z důvodu přistěhování množství zahořklých muslimských vyhnanců ze Španělska v roce konečné křesťanské rekonkvistě 1492. V posledních desetiletích se však situace diametrálně změnila, neboť, jak se zdá, vidina rychlého zbohatnutí je schopná "převálcovat" jakkoli hlubokou a bohatou lidskou kulturu. Turismus, jako významný ekonomický činitel, mění postupně patrně tvář i této tradiční muslimské země. Naše několikahodinová procházka po tomto "modrém městě" byla naším prvním zážitkem ze setkání s městským marockým obyvatelstvem. Víceméně hezké, až na jeden nepříjemný zážitek, který nám tak trochu nahnal strach, jak se bude celé cestování odvíjet. Na počátku jedné malebné uličky s krásnými marockými koberci, jsme se svorně shodli na touze fotografovat toto hezké zákoutí Chouenu. Po několika málo zmáčknutí fotografické spouště jsme však zažili něco zcela neočekávaného: Jeden z obchodníků s koberci se k nám velice rozezleně rozběhl s tím, že se sápal na naše foťáky, ve zjevném úmyslu s nimi bezohledně praštit o zem. Po delším dohadování ve "všech" světových jazycích, jsme zjistili, že ho velice rozezlilo, že chceme jeho a jeho sousedy fotit jako nějaká divoká zvířata v zoologické zahradě. To nám však ani v nejmenším nepřišlo na mysl, ale čím vehementněji jmse se to pokoušeli vysvětlit (totiž, že jsme fotili především onu malebnou uličku a ne lidi, jejichž svolení jsme postrádali), tím byla celá debata rozvášněnější a, jak se nám zdálo, nebezpečnější. Nakonec jsme se spokojili s pokorným tichým ústupem z dosahu rozčíleného Maročana. Byli jsme rozhozeni: Je to obecná situace v Maroku? Bude takový problém zde fotit? Jak jsme později vícekrát zjistili, fotit liudi byl opravdu určitý problém, prostě se to v Maroku (a celkem pochopitelně) nedělá. Nicméně, když člověk zjevně fotí pouze přírodu, památky, domy, není v tom žádný problém. Na focení lidí se sem zjevně hodí pořádný teleobjektiv. Poobědvali jsme (velice levně - cca 50Kč v přepočtu na osobu) na zdejším hlavním náměstí (tajine, kus-kus, hariru a kuře s hranolkami) a pak se vydali zpět k autu. Vydáváme se na poměrně krátkou cestu ke kulturnímu i společenskému centru Maroka - do Volubilis, Moulai Idriss, Meknesu a Fesu.
K archeologickému městskému muzeu ve Volubilis jsme dorazili k večeru. Hned se k nám vrhl jeden samozvaný "hlídač - gardien - parkoviště", kterému nešlo jinak, než zaplatit nějaký "bakšiš" za údajné hlídání auta - samozřejmě, když jsme se po prohlídce vraceli k autu, samozvaný zaplacený hlídač byl patrně dávno "v prachu".  Zaplatili jsme standartních 20 dirhamů (1 dirham= cca 2,40,-Kč). Patrně jmse byli dost štědří - doporučuji dávat jen 10 dh. Není asi dobré zvykat všelijaké místní turistické nespolehlivé šejdíře na vysoké úplaty prakticky za nic. Po celkem bezproblémové prohlídce poměrně zachovalých rozvalin antického římského města, které v císařské době tvořilo hlavní metropoli na severozápadě Afriky, jež Římskou říši zásobovalo všemi luxusními "produkty" afrického kontinentu, totiž exotickými zvířaty (slony, lvy, leopardy, opicemi), ale též bohatou zemědělskou produkcí, která byla odjakživa v Maroku díky úrodné půdě vždy poměrně bohatá a vysoká. V římské době velice bohaté a rozsáhlé město postupně upadalo, až mu "smrtelnou ránu" zasadila muslimská invaze do severní Afriky.
Volubilis - bazilika  Volubilis - kapitol Volubilis - mozaiky
  Město bylo téměř dokonale opuštěno již koncem 8. stol. křesťanského letopočtu, kdy bylo nedaleko (asi 5km) založeno nové centrum Maroka - Moulai Idriss. Dnes je to hlavní posvátné poutní místo Maroka, kde je centrem hrobka prvního muslimského sjednotitele středověkého Maroka Idrisse I. Městečko je velice malebné, je postaveno na dvou "hrbech" přírodního zvlnění místní pahorkatiny a svými hranatými bílými domy vytváří jakousi siluetu bělostného velblouda uprostřed krásné přírody. V Moulai Idriss, po klidné noci strávené v háji mezi Volubilis a tímto městečkem, jsme prožili hezké dopoledne. Hrobka nejvýznamějšího marockého náboženského sjednotitele země je však pro nemuslima nepřístupná.
Souhlasili jsme s průvodcovstvím jednoho staršího místního ševce, který nám ukázal opravdu hezké výhledy na mešitu, která je zároveň hrobkou, i na jiné hezké domy a uličky městečka. Nicméně jeho cena, ačkoli jsme si do poslední chvíle myslelei, že bude zadarmo - jen tak z přátelství -, byla víc než přemrštěná - nakonec jsme kapitulovali a dali mu dohromady 70dh, tu chybu už nikdy nesmíme udělat. Hlavně si už nenechat vnutit žádného samozvaného průvodce, který i přes roušku toho nejvřelejšího přátelství nakonec sleduje jediný cíl - vyždímat z turistů co nejvíce dirhamů, či ještě lépe dolarů nebo eur. Platíme - náš průvodce se s radostí vzdaluje do jedné z mnohých čajoven na hlavním náměstí, po tom, co nás usazuje v jiné, hezky položené, čajovně, kde nám též v marži svého průvodcovství objednává proslulý marocký mátový čaj (též zvaný "marocká whisky" - zelený čaj s čerstvými lístky máty, silně slazený, servírovaný v hezkých sklenicích). Posedíme v klidu ve venkovní čajovně na hlavním náměstí, pozorujeme okolní ruch - místní lidé, poutníci k hrobu světce - a pomalu se vydáváme zpět k autu. 
Moulai Idriss Moulai Idriss Moulai Idriss
Jedeme dál - směr MEKNES.  Meknes je královská metropole z doby našeho baroka. Jeho zakladatelem, jako královského města, a zároveň jeho hlavním zbudovatelem je Moulai Izmail, praotec dodnes vládnoucí dinastie marockých králů - Alouitů. Tento panovník byl krutým despotou, ale zároveň dostatečně silným vládcem, aby dokázal zabránit zhoubným válkám a ekonomické chudobě. Proto je přijímán dodnes většinou obyvatel za vládce schopného, pro Maroko blahodárného, který je uctíván téměř jako muslimský světec (náboženství a politika je v islámu zpravidla propojena). Město neleží daleko - ostatně ve své době nechal Izmail z Volubilisu vláčet do nově vznikajícího Meknesu mnoho zachovalého vzácného stavebního materiálu, který následně sloužil jako základ pro výstavbu nového královského města. Lví podíl na této těžké práci vykonávali křesťanští otroci. Do města dorazíme již v odpoledních hodinách. Parkujeme na velikém veřejném prostranství - tentokrát kupodivu bez poplatku - asi si nás nevšimli - a vydáváme se vzhůru do města. První dojem: všude jen dlouhé jednotvárné zdi opevnění. Dorazíme k nádherné bráně uprostřed hradby - Bab Mansour. O kousek dál pronikáme jinou branou do starého města. Ale opět většina našeho "chození" se odehrává kolem monotóních "nekonečných" zdí, které obklopují nepřístupný královský palác (král. paláce jsou dodnes v soukromém vlastnictví královské rodiny, která je obyčejně nezpřístupňuje veřejnosti). Nakonec nalezneme mauzoleum (hrobku) Izmaila, o níž z průvodce víme, že je přístupná veřejnosti. Je "zadarmo", nicméně malý bakšíš pro místní strážce je nutnou slušností. Uvnitř komplexu hrobky (viz obr.) se člověk cítí jako v jiném světě - nádhera.
Meknes - hradby Meknes - hrobka krále Izmaila Meknes - hradby

A zase ven - a zase kolem zdí hradeb - a nakonec zpět k autu. Je už večer a tudíž nutnost hledat příhodné místo k přespání před návštěvou nejznámějšího uhrančivého marockého města - Fesu.
Na cestě do Fesu jsme se utábořili na okraji jednoho lesíka nedaleko silnice. Náš dojem, že široko daleko není v této pustině živáčka, se již brzo po ránu rozplynula. Celá stáda ovcí a koz se stala naší ranní společností. A u toho samozřejmě nezůstalo, postupně následovali jako naši hosté (či spíš hostitelé) pastevci. Jejich společnost nám zpočátku příliš příjemná nebyla, ale postupně jsme si nejen zvykli, ale začala nám být jejich přítomnost milá. Bylo to zvláštní. Zpočátku jsme si mysleli, že po nás chtějí nějaký "bakšiš" za to, že možná spíme na jejich pastvinách. A protože jsme se už byli jaksi vyléčení z toho dávat lidem jen tak peníze, nabídli jsme malé "naturální dávky" - totiž kafe Jihlavanku a plechovku piva. Bez jediného slova byla nabídka přijata, nicméně nepozvaná společnost se nerozešla. A tak jsme v tichosti seděli, snídali, a čekali, jak se celá situace vyvine. Zanedlouho k nám přišel jiný mladý muž a bez jediného slova nám do kufru auta položil několik krásných velikých jablek, očividně z vlastní produkce. Stejně mlčky a samozřejmě se zase vzdálil, aniž by po nás něco chtěl. Nato náš společník u kafe nám začal půosunky vysvětlovat, proč je vlastně stále v naší blízkosti. Rukama nohama se nám patrně snažil naznačit (jak jsme z toho vyrozuměli), že nás vlastně hlídá, aby se nám nepřihodilo nic zlého. Ačkoli jsme si nerozuměli ani slovo (neuměli asi žádný evropský jazyk a my zase neuměli berbersky či arabsky), shodli jsme se na tom, že naše vzájemná společnost nám nejen nevadí, ale stává se přátelskou. Po čase jsme našeho bodyguarda odměnili za úspěšné hlídání ještě jednou plechovkou piva, pak jsme se sbalili a vyrazili dál - do Fesu.
Tam jsme dorazili před polednem a po zaparkování na jednom písčitém hlídaném parkovišti za 20dh, jsme se vydali na prohlídku města. První a víceméně hlavní potíž naší krátké zkušenosti s tímto starobylým městem, byla skutečnost, že jsme nemohli nalézt bránu, která by vedla do starého města, které jako u mnohých jiných marockých měst obklopuje historické centrum obce. Asi dvouhodinové bloudění kolem hradeb jsme se pokusili prolomit dotazem místních lidí, jak se do starého města dostaneme. To jsme ale očividně neměli dělat. Hned byl pohotově povolán "profesionální" průvodce, který si nás s radostí vzal do "parády". Poté už naše bloudění mělo jasný a jistý cíl: obchod s koženým zbožím, který patrně patřil nějakému dobrému známému našeho "průvodce". Než jsme celou léčku prohlédli, už jsme seděli pohodlně na poduškách u sklenice voňavého, silně slazeného mátového čaje. A jakoby mimochodem při čaji začalo i vyjednávání, jakou má asi cenu ukázání správné cesty z neproniknutelného labyrintu fesských uliček. Zjistili jsme, že poměrně vysokou - 100dh byla nejnižší hranice. To jsme ale dát nechtěli a tak, trochu rozzlobeni na svou vlastní naivitu, jsme opouštěli krámek s "nutnou" koupí kožené peněženky a s 50dh spropitným našeho průvodce, s jediným přáním, aby nás už nechal napokoji. To jsme ale nečekali, jakou to mělo reakci - rozzlobený mužík praštil bankovkou o zem a začal rozhněvaně nadávat - naštěstí jsme nerozuměli - na naši lakotu a neschopnost náležitě ohodnotit jeho práci. Tehdy jsme ale byli rozzlobeni i my - s výhružkou, že zavoláme policii, pokud nás bude i nadále obtěžovat, jsme se ne zrovna přátelsky rozloučili. No, chybama se člověk učí, ale ani tato nepříjemná událost nás tak úplně nezocelila, do rukou turistických šejdířů jsme upadli za našeho cestování ještě několikrát. Ale byli jsme již nesmlouvavěji odmítaví k nabídkám na zaručené průvodcovství a pokud jsme přeci jen svolili, dohodli jsme cenu za provedení již na začátku a tvrdošíjně jsme odmítali návštěvy "zaručeně nejlepších" krámků po cestě. Kupodivu hlavní vstupní bránu do starého města "Bab Boulejoud" jsme poté našli poměrně rychle. Bylo však již pokročilé odpoledne a tak na zevrubnější prohlídku prostě nezbýval čas. Chtěli jsme ale vidět alespoň staré koželužny, tolik pro Fes proslulé. A tak jsme přijali nabídku asi 12ti letého klučiny, že nás k nim dovede a my mu dáme 20dh (ani to není málo - 1dh=cca2,40Kč). Ten nás pak bravurně dovedl spletí uzoučkých uliček až k jednomu velikému domu na okraji koželužny, na jehož střeše byla hezká vyhlídka na zděné kádě pro zpracování a barvení kůže. Nicméně, ale to jsme celkem chápali, že jinak to být nemohlo, celý veliký dům, na jehož vyhlídku se stoupalo přes jednotlivá poschodí plná koženého zboží, byl vlastně na Fes obrovským obchodem s produkty, které se dole a i uvnitř domu vyráběly. Po vyčerpávající přednášce o zpracování a barvení kůže, jsme museli opět projít celým tímto supermarketem ven na ulici. A při tom nic nekoupit - to by asi byl pro zelenáče nesplnitelný úkol. Nakonec jsme nakoupili po náležitém smlouvání několik peněženek "best quality" a jednu hezkou kabelku z velbloudí kůže. V uličkách na zpáteční cestě jsme ceny v malých krámcích za srovnatelné zboží porovnávali - nenakoupili jsme sice nejlevněji, ale rozdíly nebyly tak hrozné. Později jsme se totiž v průvodci dočetli, že právě nejdražší obchody s kůží jsou ty, které zároveň slouží jako "rozhledny" nad koželužnami. Zdálo se, že jsme již blouděním po Fesu unavení a tak jsme se pomalu vydali na zpáteční cestu k autu. U vstupní brány jsme ještě asi hodinku poseděli ve venkovní restauraci, dali si něco malého k jídlu, vypili několik pomerančových džusů a povinný mátový čaj. Obsluha byla přívětivá, cena pak už méně. No, ostatně sedli jsme si na jedno z nejprestižnějších míst starého Fesu. Už se stmívalo, když jsme autem vyjeli na kopec nad Fesem, kde byli ve středověku a později pochováváni místní vládcové, pokochali jsme se poklidným pohledem na stále více ve tmě zářící město, a vyrazili jsme dál - směr na jih.
Fes - koželužna Fes - staré město Fes - noční celkový pohled na město
Čeká nás poměrně dlouhá cesta na jih země - do saharských dun pouštního písečného pásma Erg Chebi. Projíždíme horským pásmem Středního Atlasu. Zdánlivě jednotvárná cesta. Nicméně má jednoznačně své neopakovatelné kouzlo. Dlouhé kilometry napříč téměř panenské přírody, která svými ladnými tvary (holé kopce téměř bez vegetace) vytváří často velice estetické obrazy, hlavně ve večerním přísvitu slunce. čas od času potkáváme stáda koz a ovcí, doprovázená svými, většinou ještě dětskými, pastevci. My však tuto krajinu poznáváme jakoby z rychlíku, neztrácíme čas přílišným zdržováním, zastavujeme jen na povinnou toaletu, někdy nadstandart při zvlášť hezkých scenériích okolní přírody. V každém případě zde zažíváme, jak se to bude v budoucím cestování Marokem ještě opakovat, jak je tato severoafrická země přírodně nesmírně rozmanitá a krásná. Silnice zpočátku prochází zemědělskými oblastmi, kde projíždíme celými velikými lány obdělané půdy, v naší době cestování (pravděpodobně období sucha) bez zemědělské vegetace. Jedeme celý den po noclehu nedaleko za Fesem. Postupně se měnící krajina, která nás obklopuje, je krásnou scenérií našeho pohybu napříč Marokem (ze severu k jihu - k alžírským hranicím). Kdykoli zastavíme na místě, kde je v dohlednu nějaké lidské obydlí, nebo hlídané stádo bravu, ihned se k nám rozbíhají lidé (většinou děti), kteří žádají nějaké malé všimné od nás "bohatých" evropských kapitalistů. Snažíme se držet zásadu nedávat peníze a tak rozdáváme z našich zásob bonbóny nebo nějaké jiné sladkosti. Radost obdarovaných je upřímná - pro nás ta nejlepší odezva. Hezké je, že děti často přinesou něco malého jako revanš za naše dárky - šikovně oloupané ovoce opuncií, z palmových listů umě spletené závěsné ozdoby ve tvaru oslíků, velbloudů, či jiných místních zvířat. Jsme příjemně překvapeni, že děti jen tak nežebrají, ale často mají pro nás i příjemné překvapení jako dárek z jejich strany. A tak projíždíme krásnou a rozmanitou krajinou a těšíme se na další dobrodružství naší cesty - zvláště na vytouženou zkušenost pouště - proslulé Sahary. Na počátku pouštní krajiny (nedaleko od Erfoudu) se utáboříme a přespíme. Těšíme se na příští den, kdy, jak doufáme, se ponoříme do afrického písečného moře Sahary. Noc je krásná a informace o tom, že hvězdná obloha v noční poušti je opravdu plná světla nádherně zářících nespočetných bodů, se nám zde velice výmluvně vyplňuje.
Stř.Atlas - komunikace Venkov - pastevectvíStř.Atlas
Ráno po krátké snídani a ranní hygieně se vydáváme k písečným dunám Erg Chebi u pouštního městečka Merzouga. Podle průvodce (je ale již 5 let starý), má asfaltem zpevněná cesta k dunám u Merzougy končit asi 20km před tímto městečkem. A tak se navzdory doporučením, že sem je možno jet jen terénním autem s náhonem na všechny 4 kola, připravujeme na to, že se pokusíme i s naší Felicií zdolat tuto vzdálenost k otevřené poušti pomalinkou jízdou s našimi provozními prostředky. Ale jsme příjemně překvapeni - krásně upravená asfaltka vede až téměř do Merzougy, jen několik set posledních posledních metrů jedeme po prašné pouštní cestě. Již asi 2 km před cílem se na nás nalepí jakýsi samozvaný "tuareg" na mopedu, který nám otevřeným okýnkem nabízí své služby, zatímco jede pružně stejnou rychlostí jako my. Nejprve se ptá, jsme-li zde poprvé - zalžeme, že to tu už známe (ze zjištných důvodů - nechceme se mu vydat úplně napospas), přesto ale se nás drží jako klíště a doprovází nás až na nejzažší místo, kde je malé prašné parkovišťátko a kde již začíná zvlněné moře naoranžovělého písku. Nakonec se s ním domlouváme, že možná po pěším výletě do dun využijeme možnosti projížďky na velbloudech, nicméně nic neslibujeme napevno. Tento kompromis se nám však později trochu vymstil. Zamykáme auto a vydáváme se na několikahodinový výlet po hřebenech vln z jemného okrovooranžového moře. Větřík, který zde patrně pofukuje (při klidném počasí) stále, za námi zametá naše rušivé stopy v tomto překrásném světě ladných tvarů, které ožívají hrou světla a stínu dopadajích paprsků slunce. Dva "tuaregové" (pouštní kočovné kmeny) nás neúnavně doprovázejí, patrně v naději, že jim za jejich "průvodcovské" služby náležitě zaplatíme. Jsme ale nyní nekompromisní a od počátku jim dáváme najevo, že jejich doprovázení nepotřebujeme (nechceme jít daleko) a že v žádném případě za něj nebudeme platit. Po několika stech metrů v jejich nezvanné společnosti to nakonec vzdají - ale ne úplně - stahují se k našemu autu, kde čekají, že po návratu budou moci nabídnout další služby (hlavně onen nadějný výlet na velbloudech). Jdeme dál do srdce pouště - namíříme si to na nejvyšší vrchol místních dunových hor - chceme se rozhlédnout i na druhou stranu - směrem do Alžírska. Po asi tříhodinovém snažení opravdu na vrchol této majestátní duny (snad - podle průvodce - nejvyšší v Maroku) zcela vyřízeni dorazíme. Jsme překvapeni, nebo alespoň já, jak je pohyb - a z vláště dokopce - v tomto půrostředí náročný. Nejen že se písek nemožně prokluzuje - mnohem úporněji nežli suchý sníh - ale zdá se, že je zde velice suchý vzduch, který brání k pořádným osvěžujícím nádechům, ačkoli není vůbec nějaké vedro - pocení není v žádném případě tím hlavním problémem. Pak jsme si též, proti všem pravidlům, nevzali s sebou pití a ačkoli jsme nějak zvlášť žízeň nepociťovali, asi to byl také jeden z problémů, proč nás chůze pískem tolik vyčerpávala. Útěchou nám bylo, že z vícero lidí, kteří se snažili na dunu vystoupat jsme byli jedni z mála - s námi ještě dvojice mladých Italů - kteří opravdu vytrvali a stanuli na samém vrcholu. Cesta zpět už byla legrace. Dorazili jsme k autu a zde na nás již čekali naši tuaregové s tím, tže nyní následuje ona velbloudí expedice, pro kterou již mají pro nás připravené i velbloudy i průvodce. Jsme ale utahaní a tak rázně odmítáme, že již jedem na nocleh (schylovalo se k večeru) a od této pouštní karavanní kratochvíle upouštíme. Rozhořčené reakce, že jsme je připravili čekáním na nás o jejich drahocenný čas, který je - jek jinak - peníze, jsme kategoricky odmítali, že jsme nic pevného neslíbili ani neplánovali. 20dh pro každého z nich jsme se s nimi ne příliš přátelsky rozloučili a zamířili jsme zpět směrem do Erfoudu. Jsme žízniví, zpocení a špinaví a po pořádném napojení zatoužíme po koupeli nebo alespoň po pořádném umytí. A tady začíná naše další zajímavé dobrodružství spojené se Saharou.
Zastavujeme v Erfoudu a ptáme se u prvního hotelu, který potkáváme, zdali bychom se mohli v některé koupelně postupně osprchovat, samorřejmě za nějakou, ale rozumnou úplatu. Jsme odkázáni na parní lázeň "hamam" (jméno pro turecké lázně, kterých je v Maroku hojně - v každém i menším městečku hamam najdete) - tam se prý můžeme vykoupat za směšnou cenu. Když se však před hamamem u hlavní silnice objevíme, je nám sděleno, že cena na jednoho zákazníka - ovšem i s masáží - 200dh (tedy téměř 500Kč). Když kategoricky odmítáme a chceme odjet, začínají majitelé smlouvat - tedy snižovat cenu - bez masáže 120dh, bez poskytnutí speciálních mýdel a zcela svépomocí se podaří cenu srazit až na 50dh. Ale i to odmítáme, máme informace, že v prostém hamamu se dá pohodlně s vlastním šamponem bez jiných přídavných služeb vykoupat za 20dh. Ujímá se nás pohotově chlapec, který se náhodou mihne kolem, že nás k hamamu, kde se můýeme vykoupat za 20dh na osobu, dovede. A opravdu - na kraji města v zapadlé uličce u oprýskaných plechových dveří jsme u cíle. Vstupujeme do zvláštního světa trochu ušmudlaných parních lázní. Platí se předem - každý dohodnutých 20dh. Vysvlékneme se do trenek a následujeme naše nové "průvodce". Berou si nás do parády patrně místní zákazníci, kteří asi v nás tuší možnost nějakého přivydělání. Bez nějakých otázek či vysvětlování nás odvedli do třetí nejzašší místnosti lázní. Tam bylo poměrně horko a k tomu vlhko - asi podobně jako v naší "páře" v lázních. Uložili nás na horkou podlahu s tím, že máme asi 15min počkat a nic nedělat. Když jsme se chtěli hýbat a nějak se sami obstarat, byli jsme opět upozorněni, že máme zůstat v klidu. A tak jsme se nakonec podvolili jejich programu, samozřejmě s určitými obavami, co po nás nakonec bude požadováno. Je nám jasné, že dostaneme patrně veškerý servis, který je možno v malém hamamu obdržet. Po čtvrthodině jsme pozváni do druhé, chladnější místnosti, kde začíná intenzívní procedura. Jsme vyzváni, abychom se položili na zem a pak následovala masáž a protahování tak důkladné, že se chvílemi zdálo, že je až agresivní a skoro zdraví kloubů a kostí nebezpečná. To mi alespoň přišlo, když se mi zdálo, že mi onen masér jistojistě zlomí páteř, když mi plnou svou vahou klečel na zádech a rukama páčil na čelo moji hlavu vzhůru. Nicméně i to jsme nějak přežili - dokonce bez jakýchkoli dalších bolestí jako následků této někdy skoro kruté masáže. Tak jsme nakonec s odstupen usoudili, že byla celá procedura vedena asi profesionálně. Při této radikální masáži nás dřeli žíněnkami, které měly být z hrubého flanelu, nám se však zdálo, že to jsou kovové drátěnky. Bez pomoci jakéhokoli mýdla jsmetak byli doslova "sedřeni z kůže". Nicméně i to se ukázalo jako dobře osvědčená metoda, která člověka dlouhodobě osvěžila, neboť, jak jsme se později fozvěděli, takovéto "sdírající" mytí důkladně odstraňuje staré kožní buňky a otevírá póry, které pak dále pročišťují ještě dlouho po této procedůře tělo. Pak už jen následovala třetí lázeňská místnost, která sloužila se dvěma vodovody - horkým a studeným - ke konečnému omytí všeho odpadu z těla. Úleva nejen že jsme zase čistí a osvěžení, ale hlavně že jsme to nějak přežili. Ale to byl jen předčasný pocit. Když jsme po řádném opláchnutí odešli do šatny, naši tři maséři šli s námi, když jsme se osušovali a pak oblékali, stále čekali - a to u vchodových dveří. Začínalo nám to být jasné - budeme patrně muset připlatit. Ale - průšvih - neměli jsme více než 20 posledních dirhamů. A tak nám zbývalo jediné - bránit se, že bylo dohodnuto pouhých 20dh na osobu a že více peněz pro nynějšek nemáme (to bychom museli do středu města do bankomatu). Byli jsme však podle dohody v právu - na začátku jsme byli ujištěni, že lázeň bude stát pouze 20dh. Další služby, za které je potřeba připlatit jsme po nikom nežádali a odmítnout jejich nadstandartní služby jsme mohli stěží, nikdo se nás na nic neptal, nehledě na to, že komunikace byla téměř nemožná, neboť chlapi v lázních neznali ani francouzsky, ani žádný evropský jazyk, my zase ne arabsky či berbersky. Spor nabýval na vášnivosti až se nám zdálo, že se zdravou kůží z lázní neunikneme. Nakonec se ale podařilo se stálým opakováním, že jsme již zaplatili a více nemáme. Z lázní jsme pak fakticky utekli, neboť diskuze a přesvědčování napjetí spíš zvyšovalo než vyjasňovalo. Nasedáme ve spěchu do auta a mizíme v již přibývající noci směrem na sever k "Cestě tisíce kaseb", která nás bude následujících několik dní obšťasňovat svými exotickými krásami.
Sahara Sahara Sahara
Na "Cestě tisíce kaseb" jsme už zažili minimálně nějaká zajímavá setkání s místními lidmi, ale na druhé straně jsme se mohli kochat nádherou krásné divoké přírody v harmonické jednotě s lidskými příbytky zde stavěnými. Krásné oázy v  údolích  polo nebo úplně vyschlých  koryt řek se svými pečlivě upravenými políčky, se svěže zelenými háji datlových palem. Lidé zde pěstují s notnou dávkou každodenní dřiny, která je však, jak se nám zdálo, především záležitostí žen, asi dostatek produktů pro svou obživu, ale nedostatek prostředků, které by zajistili nějaké značnější výdělky pro např. koupi auta či stavby nového domu. "Kasby" znamená opevněné usedlosti nebo celé vesnice, jejichž architektura je pro Maroko typická: hranaté domy s rovnou střechou, malými a nepočetnými okénky, materiálem, barvou i architekturou krásně zapadající do okolní přírody. Domy i tradiční opevnění je stavěno z říčního bahna prokládaného menšími kameny. Po každém období dešťů je nutné zdivo opravovat, neboť déšť je pro tyto stavby zhoubný. Je-li stavení ponecháno několik let bez povinné každoroční opravy, stává se z domu jen hromada hlíny.
Oáza - jih Maroka Oáza - jih Maroka Oáza u Merzougy
Na jižní magistrále kopírující pohoří Atlas, který leží na severní straně této cesty, leží dvě proslulé rokle, které stojí za návštěvu. První z nich se jmenuje Todra, druhá Dades - jedete-li z východu na západ. Rokle Todra tvoří především ve svém vstupu majestátní skalní bránu vyhloubenou stejnojmenou říčkou. Průchod touto strží je v nejužších místech široký jen asi 15m. Po stranách se tyčí 300metrové kolmé stěny skály. Po asi 200-300 metrech se otevře širší a méně strmá část rokle, u říčky jsou pruhy pečlivě obdělané zeleně s několika palmami. Dál  je už cesta přístupná pouze pěšky nebo teréním autem. Přes den je bohužel toto přírodně nádherné místo plné turistů, před roklí stojí auta a autobusy, po stranách cesty před i za vstupem do rokle jsou krámky se vším možných suvenýrovým zbožím. Asi je nejlépe si vybrat pro návštěvu večer nebo brzké ráno. My tam byli později odpoledne, kdy už turistický provoz nebyl tak úporný, nicméně moc soukromí jsme si pro obdivování rokle neužili. I tak to však samozřejmě stojí za návštěvu.
Rokle Dades je svou atmosférou zcela jiná. Je bohatě obydlená, skalní útesy jsou otevřenější a zároveň rozmanitější. Jsou zde k vidění staré berberské kasby, které nádherně ladí s okolní divokou krajinou. Hornina, která je erozí vytvárněna do roztodivných útvarů, má (stejně tak i v Todře) červenohnědou barvu, stejně tak barevná jsou i stavení se svým často ještě zachovalým opevněním. Rokle je poměrně dlouhá a rozsáhlá, je dobré si projet nebo projít alespoň jejích 30km od hlavní silnice. My se do ní dostali víceméně v dost krátkém čase k večeru, kdy rychle postupující tma nám znemožnila prohlédnout si ji důkladněji a více do hloubky. Ale i tak se nám velice zalíbila. Mohli jsme totiž k večeru pozorovat normální život místních obyvatel a nebyli jsme už tak obtěžováni různými nabízenými turistickými službami. A tak jsme se stali svědky, jak ženy z dolních zavlažovaných políček přinášejí do obydlí, ktará byla vždy na vyvýšených místech, na zádech snopy zeleného krmiva pro domácí zvířata (ovce, kozy), či jak společně s dětmi pohánějí do kopce plně naložené oslíky se sklizenými produkty jejich celodenní práce.
Rokle Dades Rokle Todra Rokle Dades

A jedeme dál - směr na západ a pak přes Atlas do Marakéše. Blížíme se k Ourzazatu, krajina je polopoušť, jako nakonec celé okolí jižní magistrály. Jednou zastavujeme na protažení v místě, kde asi půl km od silnice jakýsi klučina pase malé stádo velbloudů. Ihned jakmile nás zmerčí, rozběhne se k nám a za 2 minutky je u nás. Samozřejmě s prosbou, abychom jej obdarovali nějakými dirhamy, či ještě lépe dolary. Dáváme mu jen nějaké sladkosti, které ještě máme a odjíždíme. Na jih od silnice se táhne divoké pohoří Džebel Sarhro (první obrázky). Dorážíme do Ouarzazate a zastavujeme u majestátní kasby, která dříve patřila marockému klanu, jenž ovládal na začátku 20. stol. celý jih země. Kasba je majestátní a krásně opravená. Naproti je veliký areál s různými rekvizitami pro natáčení filmů z orientální tematikou. Branou do areálu jsou vidět africké chýše, egyptské sochy a malé pyramidy, domorodé sochy, ... Na prostranství před tímto filmovým areálem stojí německý kamion s nápisem nějakého německého tv kanálu, kolem skupina Němců společně s místními lidmi, kteří patrně chystají něco natáčet. Kupujeme si několik maličkostí v krámcích kolem - marocké kožené papuče, malé nádobí na tažine. A jedeme dál.
Ouarzazate . okolí - pastevec velbloudů Ouarzazate - berberská architektura Ouarzazate
Ait Benhaddou je bezesporu perlou mezio marockými kasbami. Dnes je již bohužel pro svou podmanivou exotičnost spíše turistickou atrakcí, než autentickým dokladem o životě místních kmenů, nicméně na své kráse jistě stále nebyla zkrácena. Městečko s tradiční pouštní berberskou architekturou a nádherným přírodním prostředím, do kterého je pahorek s městečkem vsazen. My jsme ale neměli dostatek času na to, abychom si Ait Benhaddou prohlédli i zevnitř. Tak jsme se museli spokojit s pouhou "vnější prohlídkou", která jistě nenahradí pořádný průzkum uliček téro krásné kasby. Snímky jsou pořízené především z malého parkoviště u příjezdové silnice, kde je nevýhodou především nával turistů, kteří fotografují, nakupují zdejší suvenýry (parkoviště je lemované malými stánky s tradičními marockými výrobky, při naší návštěvě hlavně s kovaným nádobím. Je zde též možné pronajmout si velblouda k projížďce po okolí. To vše je vehementně nabízeno zdejšími pouličními prodavači.
Ait Benhaddou - okolní krajina Ait Benhaddou Ait Benhaddou
Z Ait Benhaddou se loučíme s jižní oblastí Maroka a přejezdem přes Vysoký Atlas míříme do Marakéše. Vysoký Atlas je nejvyšším pohořím v sev. Africe, svou nejvyšší horou Djebel Toubkalem se pyšní 4.167metry nadmořské výšky. V horách, tedy spíše v jejich nižších oblastech, žijí především domorodí Berbeři, kteří, alespoň zde, jaksi stojí na okraji společnosti, ve značné chudobě. My jsme ovšem pouze krátkodobě projížděli východní částí pohoří směrem do Marakéše, proto jsme neměli možnost hlouběji poznávat ani tuto nádhernou přírodu, ani se setkávat s místními obyvately. Hory , jak jsme je alespoň z auta při jízděpoznali, jsou ještě značně nedotčené masívním turismem. Působí divoce a zároveň panensky. Široko daleko nebylo vidět (kromě poměrně frekventované silnice) živáčka. Zastavili jsme celkem jen 3 až 4krát, sna jen jedna epizoda z jedné zastávky: Zastavujeme, abychom si "odskočili" a zároveň se krátce "pokochali" okolními scenériemi. Tu k nám, jak už tomu v Maroku často bývá, zčistajasna přikvačil nevítaný společník, který nám chtěl spestřit naši zastávku. Nabízel rozříznuté polodrahokamové pecky, uvnitř jasně červené nepřirozené, zářivé barvy, která se zdála spíš uměle doplněná, než přírodní, a samozřejmě za zcela nekřesťanské vyvolávací peníze. Navzdory tomu, že smlouváním by bylo jistě možné cenu podstatně srazit do reálnějších mezí, jsme již od počátku tvrdohlavě trvali na své neochotě cokoli zde kupovat. Nabízeč "drahokamů" byl však natolik neodbytný, že jsme neměli jinou možnost, než s ním alespoň trochu komunikovat. Chtěli jsme si dát něco k pití, naše zásoby plechovek s českým pivem byly stále ještě k mání. A samozřejmě, jakmile začnete něco vytahovat z kufru, hned máte dost přátel, kteří vám chtějí s tímto břemenem pomoci. A tak jsme, nikoli poprvé, zažili, že i muslimští věřící, kteří mají alkohol morálně zapovězený, se rádi piva napijí. A tak jsme nabídli plechovku též našemu novému společníkovi. Při vytahování pivní plechovky z kufru se mi však podařilo plechovku protrhnout o uzávěr dveří. Z napěchované plechovky vystříklo napěněné pivo a - samozřjmě - na oblečení našeho "hosta". Dosud poměrně přátelský vztah se vturánu proměnil v otevřené nepřátelství. Avšak i to, jak se nakonec ukázalo, bylo spíše záměrné divadelní představení, nežli demonstrace opravdového rozhořčení. Nakonec totiž z celého výstupu vyplynulo, že jsme povinni zaplatit našemu těžce poškozenému veškeré výdaje na očistu jeho oblečení, což v Maroku podle této naší zkušenosti není vůbec levná záležitost. Nebyli jsme však ochotni přistoupit na tak vysoké odškodnění, přičemž jsme se hájili, že jsme ho nejen k ničemu nenutili, ale ani vůbec nezvali, aby se tak nebezpečně přibližoval k našemu autu. Nakonec jsme však s poskytnutou neporušenou plechovkou piva opustili prostor, poněvadž rozumná dohoda na odškodnění nebyla očividně dostupná.
Vysoký Atlas Vysoký Atlas Vysoký Atlas
Do Marakéše dorazíme až k večeru, jak je ostatně vidět na následujících snímkách. Město čítající kolem 1,5 miliónu obyvatel, má podmanivou, jedinečnou atmosféru. Založeno ve středověku, vzkvétající především za vlády Almoravidů (11.-12.stol.) a Almohadů (cca následujících 100 let), je dnes 2. největším městem Maroka, a společně s Fesem, Casablankou a Rabatem, je bezesporu nejznámějším a pro turisty nejoblíbenějším centrem kultury i obchodu. Po starých královských dynastiích zde však mnoho nezůstalo. Po Almohadech nádherná mešita s proslaveným minaretem z 12. stol., po Saadech královské hrobky (16. stol.), které byly ušetřeni před zničujícím pleněním Moulaie Izmaila, který staví "své" nové hlavní město říše Meknes, a nesnese konkurenci slavného a výstavného královského města Marakéše (17.stol.).  Do města jsme dorazili k večeru, ještě na poslední chvíli jsme se dostali do krásných zahradních hrobek marocké bývalé vládnoucí dynastie Saadů (16.-17.stol.). Poté jsme se vydali k nejznámější historické památce Marakéše - k mešitě Koutoubia, postavené středověkou vládnoucí dynastií Almohadů, kteří vtiskli dodnes marockým sakrálním stavbám (hl. minarety) vzorový tvar, který se dodnes při stavbě mešit v Maroku zachovává. Do mešity jsme jen nahlédli, zrovna se lidé scházeli k modlitbě, ne příliš přívětivé pohledy nám byly odpovědí - celkem pochopitelně - modlitba je důvěrným vnitřním skutkem, není k nějakému okukování. Sedneme si následně do hezky upraveného blízkého parku a kocháme se pohledem na krásně osvětlený středověký minaret Koutoubii. Pak se ještě vydáme na zvláštní návštěvu místa, které asi nesmí v Marakéši vynechat žádný turista - na náměstí Džemaa el Fna. Toto stále životem kypící náměstí nalézáme po nedlouhém hledání. Je rozlehlé, ale i na večer (nebo právě navečer) plné lidí - aktivních bavičů, kuchařů, felčarů, věštců, i pasívních přihlížejících či využívajících místní zábavné služby. Připojujeme se k větší skupině posluchačů mladé marocké hudební skupiny, která v moderních rytmech hraje tradiční marockou muziku. Jsme po nějaké době jedni z mála, kteří musejí za "představení" zaplatit, jsme asi příliš nápadní jako turisté - mnozí ostatní se zdají být místními Maročany. Jdeme dál, přičemž jsme neustále vybízeni, abychom využili nějakou "službu", která je zde všude a velice rozmanitě nabízena. Zde vykladač nějakých záhadných karet, tu nějaký lidový léčitel, jinde cvičitel krotkých, ale jinak nebezpečně jedovatých hadů, na každém kroku nějaký pouliční prodavač rozmanitého malého občerstvení. Nakonec si na chvíli sednem k osvíceným stolům, které obklopují jakousi obří kuchyni pod širákem. Objednáme si marocký mátový čaj, pomerančový džus a jehněčí pikantní opékané malé klobásky se zeleninou. Jen ale málo, než by to stačilo na zasycení - spíš jaksi z důvodů společenských, trochu v klidu zažít ještě něco z atmosféry tohoto exotického a živého středu města. Po totmto pikniku se již vydáváme zpět k autu. Snažíme se vyjet z města severním směrem - ke Casablance. Jedeme v nepřehledných kolonách aut a motocyklů, takže si ani nevšimneme, že na jedné křižovatce patrně přehlédneme červenou v našem směru. Nicméně nejsme očividně sami, auta projíždějí i za námi. Jsou to ale Maročani, ne cizinci, kteří zde asi musí dodržovat pravidla silničního provozu důsledněji. Za chvíli jsme zastaveni urostlým policistou, který na nás mluví ve zmatku ahluku provozu nesrozumitelnou francouzštinou. Opravdu nerozumíme a tak krčíme ramenama. Nakonec, po delším vysvětlování pochopíme a omlouváme se. Nato jsme s pozdravem a úsměvem propuštěni bez dalších následků. Máme z toho dobrý pocit. U velkých měst na pobřeží (Casablanca, Rabat) se nám častěji přihodí, že jsme zastaveni policistou, který někdy nemá ani nic konkrétního, jen si asi chce s cizinci popovídat a popřát jim příjemný pobyt v jeho zemi. Zajímavé - snad propaganda turismu, ke které jsou povinnováni též policisté?
Marakéš - hrobky Saadů Marakéš - mešita Koutoubia Marakéš - náměstí El Fna v noci
Po noclehu v přírodě nedaleko Marakéše, se ráno následujícího dne vydáváme do Casablancy, největšího marockého města. Se svými 3,5 milióny obyvatel je to nejrušnější velkoměsto severozápadního pobřeží Afriky. Má obrovský přístav, který se řadí k těm největším mezi středomořskými přístavy. Jistě se sluší této významné marocké metropoli věnovat více času a pozornost, my jsme ale již byli v jakémsi časovém presu, do konce volných dnů nám už mnoho nezbývalo. Tak jsme se rozhodli, že navštívíme pouze zdejší proslulou, teprve nedávno dostavěnou, obrovskou mešitu Hassana II. Projížděli jsme velice rušnou tepnou - několikaproudovou silnicí - z vnitrozemí k pobřeží, na němž je tato velkolepá mešita postavena. Dovnitř, ačkoli je to v určitých hodinách pro tuto mešitu možné, jsme se nedostali, prohlídky již nebyly a tak jsme jen mohli nakukovat skrze obrovksou, kovem potaženou, bránu. Několik údajů k této impozantní stavbě: Král Hasan II. ji začal stavět r. 1980, dokončena byla r. 1993. Každý den na ní pracovalo ve dne téměř 1500, v noci 1100 dělníků a řemeslníků. Celá stavba byla financována z darů a příspěvků věřících Maročanů- náklady byly závratné - kolem 750 miliónů dolarů. Minaret mešity, projektovaný podle středověkého paradigmatu almohadských mešit, je vysoký 200 metrů, čímž se zařazuje na první bezkonkurenční místo v celém muslimském světě. Mešita sama pojme až 25.000 věřících, přičemž na její nádvoří se směstná dalších 80.000 muslimů, kteří se zde mohou společeně účastnit bohoslužeb a modliteb. Podlaha mešity je šástečně skleněná - tedy průhledná - je skrze ni vidět mořskou mělčinu, která je pod ní. Střecha mešity je pak zasouvatelná, takže při určitých příležitostech se uvnitř mohou věřící modlit jakoby pod širým nebem. Toto obojí kromě jinéh z důvodů náboženských - neboť trůn Boží stojí podle Koránu na vodách. Občasným odkrytím střechy mohou modlící se věřící chválit Stvořitele nejen za pozemské přírodní krásy, ale i za mohutný oceán a nekonečnou oblohu. Jinak vrchním architektem a projektantem nebyl kupodivu Maročan, ale Francouz - jistý Michel Pinseau. Mešita svými rozměry je druhou největší modlitebnou v muslimském světě - hned po obrovské mešitě v Mekce.
Casablanca - mešita Casablanca - vnitřek mešity Casablanca - portál mešity
Ještě odpoledne téhož dne jedeme z Casablancy do Rabatu - hlavního města země. Dorazíme sem až opět navečer, a tak musíme toto historicky bohaté město tak trochu v prohlídce "odbít". Chceme se samozřejmě především podívat na zbytky staré středověké mešity Hassana I., jejíž sloupy zbyly po ničivém zemětřesení nedlouho po jejím dostavění ještě ve středověku. U mešity, tedy spíše u toho, co z ní zbylo, se směrem k moři tyčí opět krásný starý minaret z almohadské doby, příbuzný minaretu Koutoubie v Marakéši a minaretu muslimské mešity ve španělské Seville, jež je dnes upravena na zvonici a věž zdejší katolické katedrály. Na druhé straně prostranství zbytků po středověkké mešitě je vystavěna mešita novější, jejíž domiunantou je mauzoleum dvou předcházejících (před dnešním stávajícím) králů - Mohameda V. a Hassana II. Mauzoleum je volně přístupné, před jeho vchodem stojí čestná vojenská stráž v krásné historické uniformě. Po prohlídce a procházce po nádvoří se středověkkými sloupy zajdeme ještě do malé restauračky uvnitř starého města, kde se ještě napolsedy najíme tradičních marockých jídel (tagine, kus-kus, harira, mátový čaj) a již v temnotě noci se vydáváme po pobřeží směrem k Tangieru. Chceme se ještě podívat na vykopávky starověkkého Lixu a sasmozřejmě se na pobřeží Atlantiku vykoupat. Po noclehu nedaleko Rabatu projíždíme pobřežím, dvakrát se koupene v divoce zvlněném mělkém oceánu a příští noc strávíme pod ostrohem, na němž byl vystavěn starověkký Lixus. Ráno si vykopávky prohlédneme - je to město, jež leží nedaleko moderního města Larache. Sem je umístěn starý antický řecký mýtus o Héraklových úkolech - a sice konkrétně o získávání zlatých jablek ze zahrady Hesperidek (obyvatelek nejzápadnějších částí známého kulturního světa). Okolní rozlehlé mělké bazénky na vysoušení mořské vody ke získávání soli, krásně se vinoucí řeka v hlubokých meandrech, modrý horizont oceánu- to jsou jedny z posledních nádherných scenérií našeho putování po Maroku.
Rabat - mauzoleum - Has.II. a Moh.V. Rabat - Hassanova věž Rabat - mauzoleum
A pak už jen příjemné koupání v rozbouřených, ale mělkých vlnách marockého Atlantiku.
Atlantik - sev. Maroko
A - snad někdy na shledanou krásné MAROKO!


Zpět na
ÚVOD S MAPOU
MAROKO-CELKOVĚ 
           
MAROKO-JEN FOTO
           
          
             CESTOPISY
            
 


                                                                                                                                                              TOPlist