MAROKO
2008
1. Úvod
s mapou a vyznačením cesty
2. Pouhý
text s několika málo malými ilustračními
obrázky.
3. Pouze
fotografie - malé náhledy, po kliknutí na
malé foto se otevře foto na celé obrzaovce
Vzhůru
do Afriky - to bylo heslo
naší prázdniové
výpravy do
Marockého království. Vyrazili jsme ke
konci
září, do samotného Maroka jsme
dorazili až v
říjnu. Strávili jsme zde téměř 12
dní, a za
tu dobu jsme víceméně procestovali
hlavní
části této země. Samozřejmě ale pouze
"letem-světem". Jen
pro představu: než jsme dojeli k trajektu ze Španělska do
Maroka, měli jsme již za sebou 3.500km po německých,
francouzských a španělských
dálnicích.
Trajekt přes Gibraltarskou úžinu jsme zvolili z
finančních důvodů (podle našeho
zjištění
nejlevnější možnost) ze
španělského
Algeciras do marockého Tangieru. Trajekt nás
stál
3.370Kč v přepočtu (osobní auto Felicie a 4
dospělí).
Zvolili jsme pro celou cestu platby pokud možno platební
kartou
VISA, což se nám, jak se zdá z našich
informací, velice vyplatilo. Takže - kde to šlo -
jsme
platili kartou, jinde - hlavně v Maroku samotném jsme si
vybírali peníze z bankomatů, které
jsou po Maroku
hojně rozšířené a
vybírání
peněz z nich jsou bezproblémové (alespoň podle
našich zkušeností - navzdory
varování průvodců, které psaly o
častém
selhávání bankomatů v Maroku - ani
jednou jsme se
nesetkali s nějakým problémem). A teď už
konkrétně
o našem cestování po Maroku a o
poznávání této
krásné
severoafrické země.
OBSAH: 1.Chouen 2.Volubilis
3.Moulai Idriss 4.Meknes
5.Fes 6.Venkov, hory 7.Sahara 8.Oázy
9. Rokle 10. Ourzazat,
Taroundat 11.Ait Benhaddou 12.Vysoký Atlas
13.Marakéš 14.Casablanca
15.Rabat
16.Atlantik
Nejdříve snad o
trajektu, jako první
jakési
"marocké zkušenosti". Cestovali jsme
mořským
převozem marocké lodní společnosti, proto
také
patrně značný rozdíl v levnosti cesty oproti
evropským společnostem (cca o třetinu
levnější je
trajekt marocké společnosti). Do přístavu v
Algeciras
jsme dorazili pozdě odpoledne, měli jsme však
štěstí, podařilo se nám i s
nákupem
lístků stihnout trajekt v 17.00hod. Z Algeciras do Tangieru
je
to kolem 50km, tedy zhruba 2krát delší
cesty než
přímou plavbou z Gibraltaru do
španělské
malé enklávy v Maroku - do Ceuty.
Samotný trajekt
byl velice zajímavou zkušeností. Během
něho jsme
totiž zažili jakousi malou mořskou bouři. Velice silný
vítr a déšť provázel
většinu
naší mořské pouti. Veliké
vlny - s
bílími hřebeny - houpaly
naším malým
plavidlem tak silně, že člověku z toho bylo dost "šoufl".
Však také většina pasažérů
jevila
příznaky začínající
mořské nemoci -
hlavu rezignovaně zabořenou do složených paží na
stolcích v lodním "foyer" působilo dost
depresivně.
Nicméně cesta byla natolik krátká -
necelé
2hod -, že na zvracení většinou
nedošlo. Co bylo
jakýmsi prvním překvapením pro značně
sekularizovaného Evropana, byla zkušenost,
která
ná s provázela po celou cestu Marokem -
časté
potkávání veřejně se
modlících
věřících - na lodi jsme viděli několik mužů,
kteří
se neobtěžovali najít si nenápadné
soukromí, a modlili se zcela veřejně před zraky
všech
spolucestujících včástečném
pokleku a
částečném podřepu v rozích
veliké
lodní veřejné místnosti.
Do Tangieru jsme dorazili kolem 19.hod večer. Už se
stmívalo, a
nám dělalo starost, jak strávíme
první noc
v neznámé Africe.
První jakýsi "problém" nastal na
samotných
hranicích, kde jsme jakoby naschvál,
zústali jaksi
bezprizorně "viset", zatímco všichni
ostatní,
patrně zkušenější, bez
problému
projížděli, nás bezostyšně
předjížsějící podle
neprůhledného
řízení pohraniční policie. Když už
jsme byli na
řadě my - samozřejmě jako poslední z celého
osazenstva
trajektu - policisté bez nějakého
vysvětlení
zavřeli mohutnou pohraniční mříž, jež
nás dělila
od Maroka, a my jsme se ocitli mezi mořem a touto
mříží
beznadějně odstaveni Po našem
naléhání,
které bylo zjevně místním
nepochopitelné,
jsme se dozvěděli, že úředník, který
nás
může odbavit, abychom se dostali do země, odešel na
večerní bohatý piknik, protože právě
skončil
postní měsíc ramadan, a zbožný muslim
má
teď tu nejdůležitější povinnost -
pořádně se
najíst. Co je proti tomu odbavení pár
dezorientovaných Čechů, kteří si
chtějí
prohlížet jejich muslimskou zemi, bez
hlubšího
náboženského zájmu o
místní
islám. A tak jsme asi po hodině čekání
pomalu
nabývali podezření, zdali zde nebudeme musit
takto v
nejistotě strávit celou noc. Nicméně po asi dvou
hodinách přišel po vydatné večeři
zjevně
unavený úředník, který
nás během
několika okamžiků odbavil a nám se otevřelo celé
krásné Maroko. Průjezd Tangierem,
tímto
velikým přístavním městem, byl poměrně
krátký. Jen jsme natankovali a pokračovali do
vnitrozemí, do města Chouen, výchozího
centra pro
poznávání
severovýchodního
marockého pohoří Rif. Marocké
pohoří Rif je
známo především svou zemědělskou
produkcí
marihuany, která je sice oficiálně v Maroku
zapovězena,
nicméně je jaksi mlčky pro obtížnost
konstruktivního řešení
přehlížena. Dokonce
se uvádí, že přes 2 třetiny
ilegální
spotřeby této lehké drogy v Evropě
pochází
právě z Maroka, z pohoří Rif. Byla před
námi
první noc, a my jsme dosud neměli ponětí, jak je
možné mimo normální penziony, či
hotely v Maroku
nocovat. Rozhodli jsme se, že se pokusíme zde
spát jen
tak, jak je to nejpřirozenější - pod
širákem. Počasí začátku
října v
Maroku bylo zcela ideální pro tento
úmysl -
noční teploty se pohybovaly kolem 15-18 stupni Celsia. A tak
jsme po cestě do Chouenu odbočili z hlavní silnice na
prašnou zpevněnou širokou cestu do kopců kolem.
Na
jakémsi provizorním odpočívadle na
této
cestě jsme odstavili naši Felicii a v
bezprostřední
blízkosti jsme se ubytovali. Noc byla
příjemná a
po ránu - nevstávali jsme zrovna
nejdříve - slunce
už stálo poměrně vysoko na obloze -jsme se už v Maroku
úplně zabydleli. Lidé, kteří
po
naší "noclehárně"
procházeli, patrně do
práce, se k nám chovali velice
přátelsky a mile.
Zdravili nás svým muslimským "salam
aleikum"
(pokoj s vámi) a hezky se na nás
usmívali. Často
se i se zájmem zastavili a snažili se s námi
lámanou francoužštinou
(spíš z
naší než z jejich strany) navázat
nějakou tu
přátelskou konverzaci. První hezká
zkušenost s jedním z halvních
problémů:
Bude možné v Maroku nocovat pod
širákem v
přírodě bez nějakých nebezpečí, či bez
odporu
místních obyvatel nebo úřadů?
Musím
říci, že po celý náš pobyt
v Maroku jsme se
nestkali s jediným projeven nedůvěry či dokonce
nepřátelství, když jsme se stýkali s
lidmi,
kteří nás "přistihli" při našem
bivakovém
nocování. Za to jsme velice vděčni a v tom
nám
zůstanou Maročané v příjemné
vzpomínce. Zde několik obrázků z Chouen
A
teď už vzhůru do
Chouenu. Města, které bylo v minulosti tradičně
protikřesťanské a protievropské, hlavně z důvodu
přistěhování množství
zahořklých
muslimských vyhnanců ze Španělska v roce
konečné
křesťanské rekonkvistě 1492. V posledních
desetiletích se však situace
diametrálně změnila,
neboť, jak se zdá, vidina rychlého
zbohatnutí je
schopná "převálcovat" jakkoli hlubokou a bohatou
lidskou
kulturu. Turismus, jako významný
ekonomický
činitel, mění postupně patrně tvář i
této
tradiční muslimské země. Naše
několikahodinová procházka po tomto
"modrém městě"
byla naším prvním zážitkem
ze
setkání s městským marockým
obyvatelstvem.
Víceméně hezké, až na jeden
nepříjemný zážitek, který
nám tak
trochu nahnal strach, jak se bude celé
cestování
odvíjet. Na počátku jedné
malebné uličky s
krásnými marockými koberci, jsme se
svorně shodli
na touze fotografovat toto hezké
zákoutí Chouenu.
Po několika málo zmáčknutí
fotografické
spouště jsme však zažili něco zcela
neočekávaného: Jeden z obchodníků s
koberci se k
nám velice rozezleně rozběhl s tím, že se
sápal na
naše foťáky, ve zjevném
úmyslu s nimi
bezohledně praštit o zem. Po delším
dohadování ve "všech"
světových
jazycích, jsme zjistili, že ho velice rozezlilo, že chceme
jeho
a jeho sousedy fotit jako nějaká divoká
zvířata v
zoologické zahradě. To nám však ani v
nejmenším nepřišlo na mysl, ale
čím
vehementněji jmse se to pokoušeli vysvětlit (totiž, že jsme
fotili především onu malebnou uličku a ne lidi,
jejichž
svolení jsme postrádali), tím byla
celá
debata rozvášněnější a, jak
se nám
zdálo, nebezpečnější. Nakonec jsme se
spokojili s
pokorným tichým ústupem z dosahu
rozčíleného Maročana. Byli jsme rozhozeni: Je to
obecná situace v Maroku? Bude takový
problém zde
fotit? Jak jsme později vícekrát zjistili, fotit
liudi
byl opravdu určitý problém, prostě se to v Maroku
(a
celkem pochopitelně) nedělá. Nicméně, když člověk
zjevně
fotí pouze přírodu, památky, domy,
není v
tom žádný problém. Na
focení lidí se
sem zjevně hodí pořádný teleobjektiv.
Poobědvali
jsme (velice levně - cca 50Kč v přepočtu na osobu) na
zdejším hlavním
náměstí (tajine,
kus-kus, hariru a kuře s hranolkami) a pak se vydali zpět k autu.
Vydáváme se na poměrně krátkou cestu
ke
kulturnímu i společenskému centru Maroka - do
Volubilis,
Moulai Idriss, Meknesu a Fesu.
K archeologickému městskému muzeu ve Volubilis
jsme
dorazili k večeru. Hned se k nám vrhl jeden
samozvaný
"hlídač - gardien - parkoviště",
kterému
nešlo jinak, než zaplatit nějaký
"bakšiš"
za údajné
hlídání auta - samozřejmě,
když jsme se po prohlídce vraceli k autu,
samozvaný
zaplacený hlídač byl patrně dávno "v
prachu". Zaplatili jsme standartních 20 dirhamů (1
dirham=
cca 2,40,-Kč). Patrně jmse byli dost štědří -
doporučuji
dávat jen 10 dh. Není asi dobré zvykat
všelijaké místní
turistické
nespolehlivé šejdíře na
vysoké
úplaty prakticky za nic. Po celkem
bezproblémové
prohlídce poměrně zachovalých rozvalin
antického
římského města, které v
císařské
době tvořilo hlavní metropoli na severozápadě
Afriky, jež
Římskou říši zásobovalo
všemi
luxusními "produkty" afrického kontinentu, totiž
exotickými zvířaty (slony, lvy, leopardy,
opicemi), ale
též bohatou zemědělskou produkcí,
která byla
odjakživa v Maroku díky úrodné půdě
vždy poměrně
bohatá a vysoká. V římské
době velice
bohaté a rozsáhlé město postupně
upadalo, až mu
"smrtelnou ránu" zasadila muslimská invaze do
severní Afriky. Zde obrázky z Volubilis:
Město bylo
téměř dokonale opuštěno
již koncem 8. stol. křesťanského letopočtu, kdy bylo
nedaleko
(asi 5km) založeno nové centrum Maroka - Moulai Idriss. Dnes
je
to hlavní posvátné poutní
místo
Maroka, kde je centrem hrobka prvního muslimského
sjednotitele středověkého Maroka Idrisse I. Městečko je
velice
malebné, je postaveno na dvou "hrbech"
přírodního
zvlnění místní pahorkatiny a
svými
hranatými bílými domy
vytváří
jakousi siluetu bělostného velblouda uprostřed
krásné přírody. V Moulai Idriss, po
klidné
noci strávené v háji mezi Volubilis a
tímto
městečkem, jsme prožili hezké dopoledne. Hrobka
nejvýznamějšího marockého
náboženského sjednotitele země je však
pro
nemuslima nepřístupná. Zde obrázky z Moulai Idriss:
Souhlasili
jsme s
průvodcovstvím jednoho staršího
místního ševce, který
nám
ukázal opravdu hezké výhledy na
mešitu,
která je zároveň hrobkou, i na jiné
hezké
domy a uličky městečka. Nicméně jeho cena, ačkoli jsme si do
poslední chvíle myslelei, že bude zadarmo - jen
tak z
přátelství -, byla víc než
přemrštěná - nakonec jsme kapitulovali a dali mu
dohromady 70dh, tu chybu už nikdy nesmíme udělat. Hlavně si
už
nenechat vnutit žádného samozvaného
průvodce,
který i přes roušku toho
nejvřelejšího
přátelství nakonec sleduje jediný
cíl -
vyždímat z turistů co nejvíce dirhamů, či
ještě
lépe dolarů nebo eur. Platíme -
náš
průvodce se s radostí vzdaluje do jedné z
mnohých
čajoven na hlavním náměstí, po tom, co
nás
usazuje v jiné, hezky položené, čajovně, kde
nám
též v marži svého průvodcovství
objednává proslulý marocký
mátový čaj (též zvaný
"marocká
whisky" - zelený čaj s čerstvými
lístky
máty, silně slazený,
servírovaný v
hezkých sklenicích). Posedíme v klidu
ve
venkovní čajovně na hlavním
náměstí,
pozorujeme okolní ruch - místní
lidé,
poutníci k hrobu světce - a pomalu se
vydáváme
zpět k autu.
Jedeme dál - směr MEKNES. Meknes je
královská metropole z doby našeho
baroka. Jeho
zakladatelem, jako královského města, a
zároveň
jeho hlavním zbudovatelem je Moulai Izmail, praotec dodnes
vládnoucí dinastie marockých
králů -
Alouitů. Tento panovník byl krutým despotou, ale
zároveň dostatečně silným vládcem, aby
dokázal zabránit zhoubným
válkám a
ekonomické chudobě. Proto je přijímán
dodnes
většinou obyvatel za vládce schopného,
pro Maroko
blahodárného, který je
uctíván
téměř jako muslimský světec
(náboženství a
politika je v islámu zpravidla propojena). Město
neleží
daleko - ostatně ve své době nechal Izmail z Volubilisu
vláčet do nově vznikajícího Meknesu
mnoho
zachovalého vzácného
stavebního
materiálu, který následně sloužil jako
základ pro výstavbu nového
královského města. Lví
podíl na této
těžké práci vykonávali
křesťanští
otroci. Do města dorazíme již v odpoledních
hodinách. Parkujeme na velikém
veřejném
prostranství - tentokrát kupodivu bez poplatku -
asi si
nás nevšimli - a vydáváme
se vzhůru do
města. První dojem: všude jen dlouhé
jednotvárné zdi opevnění.
Dorazíme k
nádherné bráně uprostřed hradby - Bab
Mansour. O
kousek dál pronikáme jinou branou do
starého
města. Ale opět většina našeho
"chození" se
odehrává kolem monotóních
"nekonečných" zdí, které
obklopují
nepřístupný královský
palác
(král. paláce jsou dodnes v soukromém
vlastnictví královské rodiny,
která je
obyčejně nezpřístupňuje veřejnosti). Nakonec nalezneme
mauzoleum
(hrobku) Izmaila, o níž z průvodce víme, že je
přístupná veřejnosti. Je "zadarmo",
nicméně
malý bakšíš pro
místní
strážce je nutnou slušností. Uvnitř
ko,plexu
hrobky (viz obr.) se člověk cítí jako v
jiném
světě - nádhera. Obrázky z Meknesu:
A
zase ven
- a zase kolem zdí hradeb - a
nakonec zpět k autu. Je už večer a tudíž nutnost hledat
příhodné místo k
přespání před
návštěvou
nejznámějšího
uhrančivého marockého města - Fesu.
Na cestě do Fesu jsme se utábořili na okraji jednoho
lesíka nedaleko silnice. Náš dojem, že
široko daleko není v této pustině
živáčka,
se již brzo po ránu rozplynula. Celá
stáda
ovcí a koz se stala naší
ranní
společností. A u toho samozřejmě nezůstalo, postupně
následovali jako naši hosté (či
spíš
hostitelé) pastevci. Jejich společnost nám
zpočátku příliš
příjemná nebyla, ale
postupně jsme si nejen zvykli, ale začala nám být
jejich
přítomnost milá. Bylo to
zvláštní.
Zpočátku jsme si mysleli, že po nás
chtějí
nějaký "bakšiš" za to, že
možná
spíme na jejich pastvinách. A protože jsme se už
byli
jaksi vyléčení z toho dávat lidem jen
tak
peníze, nabídli jsme malé
"naturální
dávky" - totiž kafe Jihlavanku a plechovku piva. Bez
jediného slova byla nabídka přijata,
nicméně
nepozvaná společnost se nerozešla. A tak jsme v
tichosti
seděli, snídali, a čekali, jak se celá situace
vyvine.
Zanedlouho k nám přišel jiný
mladý muž a
bez jediného slova nám do kufru auta položil
několik
krásných velikých jablek, očividně z
vlastní produkce. Stejně mlčky a samozřejmě se zase
vzdálil, aniž by po nás něco chtěl. Nato
náš společník u kafe nám
začal půosunky
vysvětlovat, proč je vlastně stále v
naší
blízkosti. Rukama nohama se nám patrně snažil
naznačit
(jak jsme z toho vyrozuměli), že nás vlastně
hlídá, aby se nám nepřihodilo nic
zlého.
Ačkoli jsme si nerozuměli ani slovo (neuměli asi
žádný
evropský jazyk a my zase neuměli berbersky či arabsky),
shodli
jsme se na tom, že naše vzájemná
společnost
nám nejen nevadí, ale stává
se
přátelskou. Po čase jsme našeho bodyguarda odměnili za
úspěšné hlídání ještě
jednou plechovkou piva, pak jsme se sbalili a vyrazili
dál - do
Fesu.
Tam jsme dorazili před polednem a po zaparkování
na
jednom písčitém hlídaném
parkovišti
za 20dh, jsme se vydali na prohlídku města. První
a
víceméně hlavní potíž
naší
krátké zkušenosti s tímto
starobylým
městem, byla skutečnost, že jsme nemohli nalézt
bránu,
která by vedla do starého města, které
jako u
mnohých jiných marockých měst
obklopuje
historické centrum obce. Asi dvouhodinové
bloudění
kolem hradeb jsme se pokusili prolomit dotazem
místních
lidí, jak se do starého města dostaneme. To jsme
ale
očividně neměli dělat. Hned byl pohotově povolán
"profesionální" průvodce, který si
nás s
radostí vzal do "parády". Poté už naše
bloudění mělo jasný a jistý cíl: obchod s
koženým zbožím, který patrně patřil
nějakému dobrému známému našeho
"průvodce". Než jsme celou léčku prohlédli, už jsme
seděli pohodlně na poduškách u sklenice voňavého,
silně slazeného mátového čaje. A jakoby mimochodem
při čaji začalo i vyjednávání, jakou má asi
cenu ukázání správné cesty z
neproniknutelného labyrintu fesských uliček. Zjistili
jsme, že poměrně vysokou - 100dh byla nejnižší hranice.
To jsme ale dát nechtěli a tak, trochu rozzlobeni na svou
vlastní naivitu, jsme opouštěli krámek s "nutnou"
koupí kožené peněženky a s 50dh spropitným
našeho průvodce, s jediným přáním, aby
nás už nechal napokoji. To jsme ale nečekali, jakou to mělo
reakci - rozzlobený mužík praštil bankovkou o zem
a začal rozhněvaně nadávat - naštěstí jsme
nerozuměli - na naši lakotu a neschopnost náležitě
ohodnotit jeho práci. Tehdy jsme ale byli rozzlobeni i my - s
výhružkou, že zavoláme policii, pokud nás bude i
nadále obtěžovat, jsme se ne zrovna přátelsky rozloučili.
No, chybama se člověk učí, ale ani tato nepříjemná
událost nás tak úplně nezocelila, do rukou
turistických šejdířů jsme upadli za našeho
cestování ještě několikrát. Ale byli jsme
již nesmlouvavěji odmítaví k nabídkám na
zaručené průvodcovství a pokud jsme přeci jen svolili,
dohodli jsme cenu za provedení již na začátku a
tvrdošíjně jsme odmítali návštěvy
"zaručeně nejlepších" krámků po cestě. Kupodivu
hlavní vstupní bránu do starého města "Bab
Boulejoud" jsme poté našli poměrně rychle. Bylo
však již pokročilé odpoledne a tak na
zevrubnější prohlídku prostě nezbýval čas.
Chtěli jsme ale vidět alespoň staré koželužny, tolik pro Fes
proslulé. A tak jsme přijali nabídku asi 12ti
letého klučiny, že nás k nim dovede a my mu dáme
20dh (ani to není málo - 1dh=cca2,40Kč). Ten nás
pak bravurně dovedl spletí uzoučkých uliček až k jednomu
velikému domu na okraji koželužny, na jehož střeše byla
hezká vyhlídka na zděné kádě pro
zpracování a barvení kůže. Nicméně, ale to
jsme celkem chápali, že jinak to být nemohlo, celý
veliký dům, na jehož vyhlídku se stoupalo přes
jednotlivá poschodí plná koženého
zboží, byl vlastně na Fes obrovským obchodem s produkty,
které se dole a i uvnitř domu vyráběly. Po
vyčerpávající přednášce o
zpracování a barvení kůže, jsme museli opět
projít celým tímto supermarketem ven na ulici. A
při tom nic nekoupit - to by asi byl pro zelenáče
nesplnitelný úkol. Nakonec jsme nakoupili po
náležitém smlouvání několik peněženek "best
quality" a jednu hezkou kabelku z velbloudí kůže. V
uličkách na zpáteční cestě jsme ceny v
malých krámcích za srovnatelné zboží
porovnávali - nenakoupili jsme sice nejlevněji, ale
rozdíly nebyly tak hrozné. Později jsme se totiž v
průvodci dočetli, že právě nejdražší obchody s
kůží jsou ty, které zároveň slouží jako
"rozhledny" nad koželužnami. Zdálo se, že jsme již
blouděním po Fesu unavení a tak jsme se pomalu vydali na
zpáteční cestu k autu. U vstupní brány jsme
ještě asi hodinku poseděli ve venkovní restauraci, dali
si něco malého k jídlu, vypili několik
pomerančových džusů a povinný mátový čaj.
Obsluha byla přívětivá, cena pak už méně. No,
ostatně sedli jsme si na jedno z nejprestižnějších
míst starého Fesu. Už se stmívalo, když jsme autem
vyjeli na kopec nad Fesem, kde byli ve středověku a později
pochováváni místní vládcové,
pokochali jsme se poklidným pohledem na stále více
ve tmě zářící město, a vyrazili jsme dál -
směr na jih.
A několik obrázků z Fesu:
Čeká más poměrně dlouhá cesta na jih země - do
saharských dun pouštního písečného
pásma Erg Chebi. Projíždíme horským
pásmem Středního Atlasu. Zdánlivě
jednotvárná cesta. Nicméně má jednoznačně
své neopakovatelné kouzlo. Dlouhé kilometry
napříč téměř panenské přírody, která
svými ladnými tvary (holé kopce téměř bez
vegetace) vytváří často velice estetické obrazy,
hlavně ve večerním přísvitu slunce. čas od času
potkáváme stáda koz a ovcí,
doprovázená svými, většinou ještě
dětskými, pastevci. My však tuto krajinu
poznáváme jakoby z rychlíku,
neztrácíme čas přílišným
zdržováním, zastavujeme jen na povinnou toaletu, někdy
nadstandart při zvlášť hezkých
scenériích okolní přírody. V každém
případě zde zažíváme, jak se to bude v
budoucím cestování Marokem ještě opakovat,
jak je tato severoafrická země přírodně nesmírně
rozmanitá a krásná. Silnice zpočátku
prochází zemědělskými oblastmi, kde
projíždíme celými velikými lány
obdělané půdy, v naší době cestování
(pravděpodobně období sucha) bez zemědělské vegetace.
Jedeme celý den po noclehu nedaleko za Fesem. Postupně se
měnící krajina, která nás obklopuje, je
krásnou scenérií našeho pohybu
napříč Marokem (ze severu k jihu - k alžírským
hranicím). Kdykoli zastavíme na místě, kde je v
dohlednu nějaké lidské obydlí, nebo
hlídané stádo bravu, ihned se k nám
rozbíhají lidé (většinou děti),
kteří žádají nějaké malé
všimné od nás "bohatých" evropských
kapitalistů. Snažíme se držet zásadu nedávat
peníze a tak rozdáváme z našich
zásob bonbóny nebo nějaké jiné sladkosti.
Radost obdarovaných je upřímná - pro nás ta
nejlepší odezva. Hezké je, že děti často přinesou
něco malého jako revanš za naše dárky -
šikovně oloupané ovoce opuncií, z palmových
listů umě spletené závěsné ozdoby ve tvaru
oslíků, velbloudů, či jiných místních
zvířat. Jsme příjemně překvapeni, že děti jen tak
nežebrají, ale často mají pro nás i
příjemné překvapení jako dárek z jejich
strany. A tak projíždíme krásnou a rozmanitou
krajinou a těšíme se na další
dobrodružství naší cesty - zvláště
na vytouženou zkušenost pouště - proslulé Sahary.
Na počátku pouštní krajiny (nedaleko od Erfoudu)
se utáboříme a přespíme. Těšíme se
na příští den, kdy, jak doufáme, se
ponoříme do afrického písečného moře
Sahary. Noc je krásná a informace o tom, že
hvězdná obloha v noční poušti je opravdu
plná světla nádherně zářících
nespočetných bodů, se nám zde velice výmluvně
vyplňuje.
Obrázky z venkova a hor:
Ráno po krátké snídani a ranní
hygieně se vydáváme k písečným dunám
Erg Chebi u pouštního městečka Merzouga. Podle průvodce
(je ale již 5 let starý), má asfaltem zpevněná
cesta k dunám u Merzougy končit asi 20km před tímto
městečkem. A tak se navzdory doporučením, že sem je možno jet
jen terénním autem s náhonem na všechny 4
kola, připravujeme na to, že se pokusíme i s naší
Felicií zdolat tuto vzdálenost k otevřené
poušti pomalinkou jízdou s našimi
provozními prostředky. Ale jsme příjemně překvapeni -
krásně upravená asfaltka vede až téměř do
Merzougy, jen několik set posledních
posledních metrů jedeme po prašné
pouštní cestě. Již asi 2 km před cílem se na
nás nalepí jakýsi samozvaný "tuareg" na
mopedu, který nám otevřeným okýnkem
nabízí své služby, zatímco jede pružně
stejnou rychlostí jako my. Nejprve se ptá, jsme-li zde
poprvé - zalžeme, že to tu už známe (ze
zjištných důvodů - nechceme se mu vydat úplně
napospas), přesto ale se nás drží jako
klíště a doprovází nás až na
nejzažší místo, kde je malé
prašné parkovišťátko a kde již
začíná zvlněné moře naoranžovělého
písku. Nakonec se s ním domlouváme, že
možná po pěším výletě do dun využijeme
možnosti projížďky na velbloudech, nicméně nic
neslibujeme napevno. Tento kompromis se nám však později
trochu vymstil. Zamykáme auto a vydáváme se na
několikahodinový výlet po hřebenech vln z jemného
okrovooranžového moře. Větřík, který zde patrně
pofukuje (při klidném počasí) stále, za
námi zametá naše rušivé stopy v
tomto překrásném světě ladných tvarů, které
ožívají hrou světla a stínu dopadajích
paprsků slunce. Dva "tuaregové" (pouštní
kočovné kmeny) nás neúnavně
doprovázejí, patrně v naději, že jim za jejich
"průvodcovské" služby náležitě zaplatíme. Jsme ale
nyní nekompromisní a od počátku jim
dáváme najevo, že jejich doprovázení
nepotřebujeme (nechceme jít daleko) a že v žádném
případě za něj nebudeme platit. Po několika stech metrů v jejich
nezvanné společnosti to nakonec vzdají - ale ne
úplně - stahují se k našemu autu, kde
čekají, že po návratu budou moci nabídnout
další služby (hlavně onen nadějný výlet na
velbloudech). Jdeme dál do srdce pouště -
namíříme si to na nejvyšší vrchol
místních dunových hor - chceme se
rozhlédnout i na druhou stranu - směrem do Alžírska. Po
asi tříhodinovém snažení opravdu na vrchol
této majestátní duny (snad - podle průvodce -
nejvyšší v Maroku) zcela vyřízeni
dorazíme. Jsme překvapeni, nebo alespoň já, jak je pohyb
- a z vláště dokopce - v tomto půrostředí
náročný. Nejen že se písek nemožně prokluzuje -
mnohem úporněji nežli suchý sníh - ale zdá
se, že je zde velice suchý vzduch, který
brání k pořádným osvěžujícím
nádechům, ačkoli není vůbec nějaké vedro -
pocení není v žádném případě
tím hlavním problémem. Pak jsme si též,
proti všem pravidlům, nevzali s sebou pití a ačkoli jsme
nějak zvlášť žízeň nepociťovali, asi to byl
také jeden z problémů, proč nás chůze
pískem tolik vyčerpávala. Útěchou nám bylo,
že z vícero lidí, kteří se snažili na dunu
vystoupat jsme byli jedni z mála - s námi ještě
dvojice mladých Italů - kteří opravdu vytrvali a stanuli
na samém vrcholu. Cesta zpět už byla legrace. Dorazili jsme k
autu a zde na nás již čekali naši tuaregové s
tím, tže nyní následuje ona velbloudí
expedice, pro kterou již mají pro nás připravené i
velbloudy i průvodce. Jsme ale utahaní a tak rázně
odmítáme, že již jedem na nocleh (schylovalo se k večeru)
a od této pouštní karavanní
kratochvíle upouštíme. Rozhořčené reakce,
že jsme je připravili čekáním na nás o jejich
drahocenný čas, který je - jek jinak - peníze,
jsme kategoricky odmítali, že jsme nic pevného
neslíbili ani neplánovali. 20dh pro každého z nich
jsme se s nimi ne příliš přátelsky rozloučili a
zamířili jsme zpět směrem do Erfoudu.
Jsme
žízniví, zpocení a špinaví a po
pořádném napojení zatoužíme po koupeli nebo
alespoň po řádném umytí. A tady
začíná naše další
zajímavé dobrodružství spojené se Saharou.
Zastavujeme v Erfoudu a ptáme se u prvního hotelu,
který potkáváme, zdali bychom se mohli v
některé koupelně postupně osprchovat, samorřejmě za nějakou, ale
rozumnou úplatu. Jsme odkázáni na parní
lázeň "hamam" (jméno pro turecké lázně,
kterých je v Maroku hojně - v každém i
menším městečku hamam najdete) - tam se prý můžeme
vykoupat za směšnou cenu. Když se však před hamamem u
hlavní silnice objevíme, je nám sděleno, že cena
na jednoho zákazníka - ovšem i s
masáží - 200dh (tedy téměř 500Kč). Když
kategoricky odmítáme a chceme odjet,
začínají majitelé smlouvat - tedy snižovat cenu -
bez masáže 120dh, bez poskytnutí
speciálních mýdel a zcela svépomocí
se podaří cenu srazit až na 50dh. Ale i to
odmítáme, máme informace, že v prostém
hamamu se dá pohodlně s vlastním šamponem bez
jiných přídavných služeb vykoupat za 20dh.
Ujímá se nás pohotově chlapec, který se
náhodou mihne kolem, že nás k hamamu, kde se
můýeme vykoupat za 20dh na osobu, dovede. A opravdu - na kraji
města v zapadlé uličce u oprýskaných
plechových dveří jsme u cíle. Vstupujeme do
zvláštního světa trochu ušmudlaných
parních lázní. Platí se předem -
každý dohodnutých 20dh. Vysvlékneme se do trenek a
následujeme naše nové "průvodce". Berou si
nás do parády patrně místní
zákazníci, kteří asi v nás
tuší možnost nějakého přivydělání.
Bez nějakých otázek či vysvětlování
nás odvedli do třetí nejzašší
místnosti lázní. Tam bylo poměrně horko a k tomu
vlhko - asi podobně jako v naší "páře" v
lázních. Uložili nás na horkou podlahu s
tím, že máme asi 15min počkat a nic nedělat. Když jsme se
chtěli hýbat a nějak se sami obstarat, byli jsme opět
upozorněni, že máme zůstat v klidu. A tak jsme se nakonec
podvolili jejich programu, samozřejmě s určitými obavami, co po
nás nakonec bude požadováno. Je nám jasné,
že dostaneme patrně veškerý servis, který je možno
v malém hamamu obdržet. Po čtvrthodině jsme pozváni do
druhé, chladnější místnosti, kde
začíná intenzívní procedura. Jsme
vyzváni, abychom se položili na zem a pak následovala
masáž a protahování tak důkladné, že se
chvílemi zdálo, že je až agresivní a skoro
zdraví kloubů a kostí nebezpečná. To mi alespoň
přišlo, když se mi zdálo, že mi onen masér
jistojistě zlomí páteř, když mi plnou svou vahou klečel
na zádech a rukama páčil na čelo moji hlavu vzhůru.
Nicméně i to jsme nějak přežili - dokonce bez jakýchkoli
dalších bolestí jako následků této
někdy skoro kruté masáže. Tak jsme nakonec s odstupen
usoudili, že byla celá procedura vedena asi
profesionálně. Při této radikální
masáži nás dřeli žíněnkami, které měly
být z hrubého flanelu, nám se však
zdálo, že to jsou kovové drátěnky. Bez pomoci
jakéhokoli mýdla jsmetak byli doslova "sedřeni z kůže".
Nicméně i to se ukázalo jako dobře osvědčená
metoda, která člověka dlouhodobě osvěžila, neboť, jak jsme se
později fozvěděli, takovéto "sdírající"
mytí důkladně odstraňuje staré kožní buňky a
otevírá póry, které pak dále
pročišťují ještě dlouho po této procedůře
tělo. Pak už jen následovala třetí lázeňská
místnost, která sloužila se dvěma vodovody -
horkým a studeným - ke konečnému omytí
všeho odpadu z těla. Úleva nejen že jsme zase
čistí a osvěžení, ale hlavně že jsme to nějak přežili.
Ale to byl jen předčasný pocit. Když jsme po
řádném opláchnutí odešli do
šatny, naši tři maséři šli s námi,
když jsme se osušovali a pak oblékali, stále
čekali - a to u vchodových dveří. Začínalo
nám to být jasné - budeme patrně muset připlatit.
Ale - průšvih - neměli jsme více než 20 posledních
dirhamů. A tak nám zbývalo jediné - bránit
se, že bylo dohodnuto pouhých 20dh na osobu a že více
peněz pro nynějšek nemáme (to bychom museli do středu
města do bankomatu). Byli jsme však podle dohody v právu
- na začátku jsme byli ujištěni, že lázeň bude
stát pouze 20dh. Další služby, za které je
potřeba připlatit jsme po nikom nežádali a odmítnout
jejich nadstandartní služby jsme mohli stěží, nikdo se
nás na nic neptal, nehledě na to, že komunikace byla
téměř nemožná, neboť chlapi v lázních
neznali ani francouzsky, ani žádný evropský jazyk,
my zase ne arabsky či berbersky. Spor nabýval na
vášnivosti až se nám zdálo, že se zdravou
kůží z lázní neunikneme. Nakonec se ale podařilo
se stálým opakováním, že jsme již zaplatili
a více nemáme. Z lázní jsme pak fakticky
utekli, neboť diskuze a přesvědčování napjetí
spíš zvyšovalo než vyjasňovalo. Nasedáme ve
spěchu do auta a mizíme v již přibývající
noci směrem na sever k "Cestě tisíce kaseb", která
nás bude následujících několik dní
obšťasňovat svými exotickými krásami.
Obrázky z
pouště Sahary v Maroku:
Na "Cestě tisíce kaseb" jsme už zažili minimálně
nějaká zajímavá setkání s
místními lidmi, ale na druhé straně jsme se mohli
kochat nádherou krásné divoké
přírody v harmonické jednotě s lidskými
příbytky zde stavěnými. Krásné oázy
v údolích polo nebo úplně
vyschlých koryt řek se svými pečlivě
upravenými políčky, se svěže zelenými háji
datlových palem. Lidé zde pěstují s notnou
dávkou každodenní dřiny, která je však, jak
se nám zdálo, především
záležitostí žen, asi dostatek produktů pro svou obživu,
ale nedostatek prostředků, které by zajistili nějaké
značnější výdělky pro např. koupi auta či stavby
nového domu. "Kasby" znamená opevněné usedlosti
nebo celé vesnice, jejichž architektura je pro Maroko
typická: hranaté domy s rovnou střechou, malými a
nepočetnými okénky, materiálem, barvou i
architekturou krásně zapadající do okolní
přírody. Domy i tradiční opevnění je stavěno z
říčního bahna prokládaného
menšími kameny. Po každém období
dešťů je nutné zdivo opravovat, neboť déšť
je pro tyto stavby zhoubný. Je-li stavení
ponecháno několik let bez povinné každoroční
opravy, stává se z domu jen hromada hlíny.
A zde obrázky z jižních marockých oaz:
Na jižní magistrále
kopírující pohoří Atlas, který
leží na severní straně této cesty, leží dvě
proslulé rokle, které stojí za
návštěvu. První z nich se jmenuje Todra,
druhá Dades - jedete-li z východu na západ. Rokle
Todra tvoří především ve svém vstupu
majestátní skalní bránu vyhloubenou
stejnojmenou říčkou. Průchod touto strží je v
nejužších místech široký jen asi
15m. Po stranách se tyčí 300metrové kolmé
stěny skály. Po asi 200-300 metrech se otevře
širší a méně strmá část
rokle, u říčky jsou pruhy pečlivě obdělané zeleně s
několika palmami. Dál je už cesta přístupná
pouze pěšky nebo teréním autem. Přes den je
bohužel toto přírodně nádherné místo
plné turistů, před roklí stojí auta a autobusy, po
stranách cesty před i za vstupem do rokle jsou krámky se
vším možných suvenýrovým
zbožím. Asi je nejlépe si vybrat pro
návštěvu večer nebo brzké ráno. My tam byli
později odpoledne, kdy už turistický provoz nebyl tak
úporný, nicméně moc soukromí jsme si pro
obdivování rokle neužili. I tak to však samozřejmě
stojí za návštěvu.
Rokle Dades je svou atmosférou zcela jiná. Je bohatě
obydlená, skalní útesy jsou
otevřenější a zároveň rozmanitější.
Jsou zde k vidění staré berberské kasby,
které nádherně ladí s okolní divokou
krajinou. Hornina, která je erozí vytvárněna do
roztodivných útvarů, má (stejně tak i v Todře)
červenohnědou barvu, stejně tak barevná jsou i stavení se
svým často ještě zachovalým opevněním.
Rokle je poměrně dlouhá a rozsáhlá, je
dobré si projet nebo projít alespoň jejích 30km od
hlavní silnice. My se do ní dostali
víceméně v dost krátkém čase k večeru, kdy
rychle postupující tma nám znemožnila
prohlédnout si ji důkladněji a více do hloubky. Ale i tak
se nám velice zalíbila. Mohli jsme totiž k večeru
pozorovat normální život místních obyvatel
a nebyli jsme už tak obtěžováni různými
nabízenými turistickými službami. A tak jsme se
stali svědky, jak ženy z dolních zavlažovaných
políček přinášejí do obydlí,
ktará byla vždy na vyvýšených
místech, na zádech snopy zeleného krmiva pro
domácí zvířata (ovce, kozy), či jak společně s
dětmi pohánějí do kopce plně naložené
oslíky se sklizenými produkty jejich celodenní
práce.
A zde pár obrázků z
jihomarockých roklí:
A jedeme dál - směr na západ a pak přes Atlas do
Marakéše. Blížíme se k Ourzazatu, krajina
je polopoušť, jako nakonec celé okolí jižní
magistrály. Jednou zastavujeme na protažení v
místě, kde asi půl km od silnice jakýsi klučina pase
malé stádo velbloudů. Ihned jakmile nás
zmerčí, rozběhne se k nám a za 2 minutky je u nás.
Samozřejmě s prosbou, abychom jej obdarovali nějakými dirhamy,
či ještě lépe dolary. Dáváme mu jen
nějaké sladkosti, které ještě máme a
odjíždíme. Na jih od silnice se táhne
divoké pohoří Džebel Sarhro (první
obrázky). Dorážíme do Ouarzazate a zastavujeme u
majestátní kasby, která dříve patřila
marockému klanu, jenž ovládal na začátku 20. stol.
celý jih země. Kasba je majestátní a krásně
opravená. Naproti je veliký areál s různými
rekvizitami pro natáčení filmů z orientální
tematikou. Branou do areálu jsou vidět africké
chýše, egyptské sochy a malé pyramidy,
domorodé sochy, ... Na prostranství před tímto
filmovým areálem stojí německý kamion s
nápisem nějakého německého tv kanálu, kolem
skupina Němců společně s místními lidmi, kteří
patrně chystají něco natáčet. Kupujeme si několik
maličkostí v krámcích kolem - marocké
kožené papuče, malé nádobí na tažine. A
jedeme dál.
Obrázky z Ourzazat a
Taroudant:
Ait Benhaddou je bezesporu perlou mezio marockými
kasbami. Dnes je již bohužel pro svou podmanivou exotičnost
spíše turistickou atrakcí, než autentickým
dokladem o životě místních kmenů, nicméně na
své kráse jistě stále nebyla zkrácena.
Městečko s tradiční pouštní berberskou
architekturou a nádherným přírodním
prostředím, do kterého je pahorek s městečkem vsazen. My
jsme ale neměli dostatek času na to, abychom si Ait Benhaddou
prohlédli i zevnitř. Tak jsme se museli spokojit s pouhou
"vnější prohlídkou", která jistě
nenahradí pořádný průzkum uliček téro
krásné kasby. Snímky jsou pořízené
především z malého parkoviště u
příjezdové silnice, kde je nevýhodou
především nával turistů, kteří
fotografují, nakupují zdejší
suvenýry (parkoviště je lemované malými
stánky s tradičními marockými výrobky, při
naší návštěvě hlavně s kovaným
nádobím. Je zde též možné pronajmout si
velblouda k projížďce po okolí. To vše je
vehementně nabízeno zdejšími pouličními
prodavači.
A zde už obrázky z Ait Benhaddou:
Z Ait
Benhaddou se loučíme s jižní oblastí Maroka a
přejezdem přes Vysoký Atlas míříme do
Marakéše. Vysoký Atlas je
nejvyšším pohořím v sev. Africe, svou
nejvyšší horou Djebel Toubkalem se
pyšní 4.167metry nadmořské výšky. V
horách, tedy spíše v jejich nižších
oblastech, žijí především domorodí Berbeři,
kteří, alespoň zde, jaksi stojí na okraji společnosti, ve
značné chudobě. My jsme ovšem pouze krátkodobě
projížděli východní částí
pohoří směrem do Marakéše, proto jsme neměli
možnost hlouběji poznávat ani tuto nádhernou
přírodu, ani se setkávat s místními
obyvately. Hory , jak jsme je alespoň z auta při jízděpoznali,
jsou ještě značně nedotčené masívním
turismem. Působí divoce a zároveň panensky. Široko
daleko nebylo vidět (kromě poměrně frekventované silnice)
živáčka. Zastavili jsme celkem jen 3 až 4krát, sna jen
jedna epizoda z jedné zastávky: Zastavujeme, abychom si
"odskočili" a zároveň se krátce "pokochali"
okolními scenériemi. Tu k nám, jak už tomu v
Maroku často bývá, zčistajasna přikvačil
nevítaný společník, který nám chtěl
spestřit naši zastávku. Nabízel
rozříznuté polodrahokamové pecky, uvnitř jasně
červené nepřirozené, zářivé barvy,
která se zdála spíš uměle doplněná,
než přírodní, a samozřejmě za zcela nekřesťanské
vyvolávací peníze. Navzdory tomu, že
smlouváním by bylo jistě možné cenu podstatně
srazit do reálnějších mezí, jsme již od
počátku tvrdohlavě trvali na své neochotě cokoli zde
kupovat. Nabízeč "drahokamů" byl však natolik
neodbytný, že jsme neměli jinou možnost, než s ním
alespoň trochu komunikovat. Chtěli jsme si dát něco k
pití, naše zásoby plechovek s českým pivem
byly stále ještě k mání. A samozřejmě,
jakmile začnete něco vytahovat z kufru, hned máte dost
přátel, kteří vám chtějí s tímto
břemenem pomoci. A tak jsme, nikoli poprvé, zažili, že i
muslimští věřící, kteří mají
alkohol morálně zapovězený, se rádi piva
napijí. A tak jsme nabídli plechovku též
našemu novému společníkovi. Při
vytahování pivní plechovky z kufru se mi
však podařilo plechovku protrhnout o uzávěr dveří.
Z napěchované plechovky vystříklo napěněné pivo a
- samozřjmě - na oblečení našeho "hosta". Dosud poměrně
přátelský vztah se vturánu proměnil v
otevřené nepřátelství. Avšak i to, jak se
nakonec ukázalo, bylo spíše záměrné
divadelní představení, nežli demonstrace
opravdového rozhořčení. Nakonec totiž z celého
výstupu vyplynulo, že jsme povinni zaplatit našemu těžce
poškozenému veškeré výdaje na očistu
jeho oblečení, což v Maroku podle této naší
zkušenosti není vůbec levná záležitost.
Nebyli jsme však ochotni přistoupit na tak vysoké
odškodnění, přičemž jsme se hájili, že jsme ho
nejen k ničemu nenutili, ale ani vůbec nezvali, aby se tak nebezpečně
přibližoval k našemu autu. Nakonec jsme však s
poskytnutou neporušenou plechovkou piva opustili prostor,
poněvadž rozumná dohoda na odškodnění nebyla
očividně dostupná.
A tady několik málo obrázků z přejezdu
Vysokého Atlasu:
Do Marakéše dorazíme až k
večeru, jak je
ostatně vidět na následujících
snímkách. Město čítající kolem 1,5
miliónu obyvatel, má podmanivou, jedinečnou
atmosféru. Založeno ve středověku,
vzkvétající především za
vlády Almoravidů (11.-12.stol.) a Almohadů (cca
následujících 100 let), je dnes 2.
největším městem Maroka, a společně s Fesem, Casablankou
a Rabatem, je bezesporu nejznámějším a pro turisty
nejoblíbenějším centrem kultury i obchodu. Po
starých královských dynastiích zde
však mnoho nezůstalo. Po Almohadech nádherná
mešita s proslaveným minaretem z 12. stol., po Saadech
královské hrobky (16. stol.), které byly
ušetřeni před zničujícím pleněním Moulaie
Izmaila, který staví "své" nové
hlavní město říše Meknes, a nesnese konkurenci
slavného a výstavného královského
města Marakéše (17.stol.). Do města jsme dorazili k
večeru, ještě na poslední chvíli jsme se dostali
do krásných zahradních hrobek marocké
bývalé vládnoucí dynastie Saadů
(16.-17.stol.). Poté jsme se vydali k
nejznámější historické památce
Marakéše - k mešitě Koutoubia, postavené
středověkou vládnoucí dynastií Almohadů,
kteří vtiskli dodnes marockým sakrálním
stavbám (hl. minarety) vzorový tvar, který se
dodnes při stavbě mešit v Maroku zachovává. Do
mešity jsme jen nahlédli, zrovna se lidé
scházeli k modlitbě, ne příliš
přívětivé pohledy nám byly odpovědí -
celkem pochopitelně - modlitba je důvěrným vnitřním
skutkem, není k nějakému okukování. Sedneme
si následně do hezky upraveného blízkého
parku a kocháme se pohledem na krásně osvětlený
středověký minaret Koutoubii. Pak se ještě vydáme
na zvláštní návštěvu místa,
které asi nesmí v Marakéši vynechat
žádný turista - na náměstí Džemaa el Fna.
Toto stále životem kypící náměstí
nalézáme po nedlouhém hledání. Je
rozlehlé, ale i na večer (nebo právě navečer) plné
lidí - aktivních bavičů, kuchařů, felčarů, věštců,
i pasívních přihlížejících či
využívajících místní
zábavné služby. Připojujeme se k větší
skupině posluchačů mladé marocké hudební skupiny,
která v moderních rytmech hraje tradiční marockou
muziku. Jsme po nějaké době jedni z mála, kteří
musejí za "představení" zaplatit, jsme asi
příliš nápadní jako turisté -
mnozí ostatní se zdají být
místními Maročany. Jdeme dál, přičemž jsme
neustále vybízeni, abychom využili nějakou "službu",
která je zde všude a velice rozmanitě nabízena.
Zde vykladač nějakých záhadných karet, tu
nějaký lidový léčitel, jinde cvičitel
krotkých, ale jinak nebezpečně jedovatých hadů, na
každém kroku nějaký pouliční prodavač
rozmanitého malého občerstvení. Nakonec si na
chvíli sednem k osvíceným stolům, které
obklopují jakousi obří kuchyni pod širákem.
Objednáme si marocký mátový čaj,
pomerančový džus a jehněčí pikantní
opékané malé klobásky se zeleninou. Jen ale
málo, než by to stačilo na zasycení - spíš
jaksi z důvodů společenských, trochu v klidu zažít
ještě něco z atmosféry tohoto exotického a
živého středu města. Po totmto pikniku se již
vydáváme zpět k autu. Snažíme se vyjet z města
severním směrem - ke Casablance. Jedeme v nepřehledných
kolonách aut a motocyklů, takže si ani nevšimneme, že na
jedné křižovatce patrně přehlédneme červenou v
našem směru. Nicméně nejsme očividně sami, auta
projíždějí i za námi. Jsou to ale Maročani, ne
cizinci, kteří zde asi musí dodržovat pravidla
silničního provozu důsledněji. Za chvíli jsme zastaveni
urostlým policistou, který na nás mluví ve
zmatku ahluku provozu nesrozumitelnou francouzštinou. Opravdu
nerozumíme a tak krčíme ramenama. Nakonec, po
delším vysvětlování pochopíme a
omlouváme se. Nato jsme s pozdravem a úsměvem
propuštěni bez dalších následků.
Máme z toho dobrý pocit. U velkých měst na
pobřeží (Casablanca, Rabat) se nám častěji
přihodí, že jsme zastaveni policistou, který někdy
nemá ani nic konkrétního, jen si asi chce s
cizinci popovídat a popřát jim příjemný
pobyt v jeho zemi. Zajímavé - snad propaganda turismu, ke
které jsou povinnováni též policisté?
A konečně Marakéš
zachycená fotoaparátem:
Po noclehu v přírodě nedaleko
Marakéše, se ráno
následujícího dne vydáváme do
Casablancy, největšího marockého města. Se
svými 3,5 milióny obyvatel je to
nejrušnější velkoměsto
severozápadního pobřeží Afriky. Má
obrovský přístav, který se řadí k těm
největším mezi středomořskými přístavy.
Jistě se sluší této významné
marocké metropoli věnovat více času a pozornost, my jsme
ale již byli v jakémsi časovém presu, do konce
volných dnů nám už mnoho nezbývalo. Tak jsme se
rozhodli, že navštívíme pouze zdejší
proslulou, teprve nedávno dostavěnou, obrovskou mešitu
Hassana II. Projížděli jsme velice rušnou tepnou -
několikaproudovou silnicí - z vnitrozemí k
pobřeží, na němž je tato velkolepá mešita
postavena. Dovnitř, ačkoli je to v určitých hodinách pro
tuto mešitu možné, jsme se nedostali, prohlídky
již nebyly a tak jsme jen mohli nakukovat skrze obrovksou, kovem
potaženou, bránu. Několik údajů k této
impozantní stavbě: Král Hasan II. ji začal stavět r.
1980, dokončena byla r. 1993. Každý den na ní pracovalo
ve dne téměř 1500, v noci 1100 dělníků a
řemeslníků. Celá stavba byla financována z darů a
příspěvků věřících Maročanů- náklady byly
závratné - kolem 750 miliónů dolarů. Minaret
mešity, projektovaný podle středověkého
paradigmatu almohadských mešit, je vysoký 200
metrů, čímž se zařazuje na první bezkonkurenční
místo v celém muslimském světě. Mešita sama
pojme až 25.000 věřících, přičemž na její
nádvoří se směstná dalších 80.000
muslimů, kteří se zde mohou společeně účastnit bohoslužeb
a modliteb. Podlaha mešity je šástečně
skleněná - tedy průhledná - je skrze ni vidět mořskou
mělčinu, která je pod ní. Střecha mešity je pak
zasouvatelná, takže při určitých příležitostech se
uvnitř mohou věřící modlit jakoby pod širým
nebem. Toto obojí kromě jinéh z důvodů
náboženských - neboť trůn Boží stojí podle
Koránu na vodách. Občasným odkrytím střechy
mohou modlící se věřící chválit
Stvořitele nejen za pozemské přírodní
krásy, ale i za mohutný oceán a nekonečnou oblohu.
Jinak vrchním architektem a projektantem nebyl kupodivu Maročan,
ale Francouz - jistý Michel Pinseau. Mešita svými
rozměry je druhou největší modlitebnou v
muslimském světě - hned po obrovské mešitě v Mekce.
Foto Casablancské
mešity:
Ještě odpoledne téhož dne jedeme z Casablancy
do Rabatu - hlavního města země. Dorazíme sem až opět
navečer, a tak musíme toto historicky bohaté město tak
trochu v prohlídce "odbít". Chceme se samozřejmě
především podívat na zbytky staré
středověké mešity Hassana I., jejíž sloupy zbyly
po ničivém zemětřesení nedlouho po jejím
dostavění ještě ve středověku. U mešity, tedy
spíše u toho, co z ní zbylo, se směrem k moři
tyčí opět krásný starý minaret z
almohadské doby, příbuzný minaretu Koutoubie v
Marakéši a minaretu muslimské mešity ve
španělské Seville, jež je dnes upravena na zvonici a věž
zdejší katolické katedrály. Na druhé
straně prostranství zbytků po středověkké mešitě
je vystavěna mešita novější, jejíž
domiunantou je mauzoleum dvou předcházejících
(před dnešním stávajícím)
králů - Mohameda V. a Hassana II. Mauzoleum je volně
přístupné, před jeho vchodem stojí čestná
vojenská stráž v krásné historické
uniformě. Po prohlídce a procházce po
nádvoří se středověkkými sloupy zajdeme
ještě do malé restauračky uvnitř starého města,
kde se ještě napolsedy najíme tradičních
marockých jídel (tagine, kus-kus, harira,
mátový čaj) a již v temnotě noci se
vydáváme po pobřeží směrem k Tangieru. Chceme se
ještě podívat na vykopávky starověkkého
Lixu a sasmozřejmě se na pobřeží Atlantiku vykoupat. Po noclehu
nedaleko Rabatu projíždíme pobřežím,
dvakrát se koupene v divoce zvlněném mělkém
oceánu a příští noc strávíme
pod ostrohem, na němž byl vystavěn starověkký Lixus. Ráno
si vykopávky prohlédneme - je to město, jež leží
nedaleko moderního města Larache. Sem je umístěn
starý antický řecký mýtus o
Héraklových úkolech - a sice konkrétně o
získávání zlatých jablek ze zahrady
Hesperidek (obyvatelek nejzápadnějších
částí známého kulturního světa).
Okolní rozlehlé mělké bazénky na
vysoušení mořské vody ke
získávání soli, krásně se
vinoucí řeka v hlubokých meandrech, modrý horizont
oceánu- to jsou jedny z posledních
nádherných scenérií našeho
putování po Maroku.
Rabat - fotografie:
A na závěr rozloučení s Marokem u pobřeží Atlantiku - foto:
zpět
na ÚVOD
CESTOPISY