Do Marakéše dorazíme až k večeru, jak je ostatně vidět na následujících snímkách. Město čítající kolem 1,5 miliónu obyvatel, má podmanivou, jedinečnou atmosféru. Založeno ve středověku, vzkvétající především za vlády Almoravidů (11.-12.stol.) a Almohadů (cca následujících 100 let), je dnes 2. největším městem Maroka, a společně s Fesem, Casablankou a Rabatem, je bezesporu nejznámějším a pro turisty nejoblíbenějším centrem kultury i obchodu. Po starých královských dynastiích zde však mnoho nezůstalo. Po Almohadech nádherná mešita s proslaveným minaretem z 12. stol., po Saadech královské hrobky (16. stol.), které byly ušetřeni před zničujícím pleněním Moulaie Izmaila, který staví "své" nové hlavní město říše Meknes, a nesnese konkurenci slavného a výstavného královského města Marakéše (17.stol.). Do města jsme dorazili k večeru, ještě na poslední chvíli jsme se dostali do krásných zahradních hrobek marocké bývalé vládnoucí dynastie Saadů (16.-17.stol.). Poté jsme se vydali k nejznámější historické památce Marakéše - k mešitě Koutoubia, postavené středověkou vládnoucí dynastií Almohadů, kteří vtiskli dodnes marockým sakrálním stavbám (hl. minarety) vzorový tvar, který se dodnes při stavbě mešit v Maroku zachovává. Do mešity jsme jen nahlédli, zrovna se lidé scházeli k modlitbě, ne příliš přívětivé pohledy nám byly odpovědí - celkem pochopitelně - modlitba je důvěrným vnitřním skutkem, není k nějakému okukování. Sedneme si následně do hezky upraveného blízkého parku a kocháme se pohledem na krásně osvětlený středověký minaret Koutoubii. Pak se ještě vydáme na zvláštní návštěvu místa, které asi nesmí v Marakéši vynechat žádný turista - na náměstí Džemaa el Fna. Toto stále životem kypící náměstí nalézáme po nedlouhém hledání. Je rozlehlé, ale i na večer (nebo právě navečer) plné lidí - aktivních bavičů, kuchařů, felčarů, věštců, i pasívních přihlížejících či využívajících místní zábavné služby. Připojujeme se k větší skupině posluchačů mladé marocké hudební skupiny, která v moderních rytmech hraje tradiční marockou muziku. Jsme po nějaké době jedni z mála, kteří musejí za "představení" zaplatit, jsme asi příliš nápadní jako turisté - mnozí ostatní se zdají být místními Maročany. Jdeme dál, přičemž jsme neustále vybízeni, abychom využili nějakou "službu", která je zde všude a velice rozmanitě nabízena. Zde vykladač nějakých záhadných karet, tu nějaký lidový léčitel, jinde cvičitel krotkých, ale jinak nebezpečně jedovatých hadů, na každém kroku nějaký pouliční prodavač rozmanitého malého občerstvení. Nakonec si na chvíli sednem k osvíceným stolům, které obklopují jakousi obří kuchyni pod širákem. Objednáme si marocký mátový čaj, pomerančový džus a jehněčí pikantní opékané malé klobásky se zeleninou. Jen ale málo, než by to stačilo na zasycení - spíš jaksi z důvodů společenských, trochu v klidu zažít ještě něco z atmosféry tohoto exotického a živého středu města. Po totmto pikniku se již vydáváme zpět k autu. Snažíme se vyjet z města severním směrem - ke Casablance. Jedeme v nepřehledných kolonách aut a motocyklů, takže si ani nevšimneme, že na jedné křižovatce patrně přehlédneme červenou v našem směru. Nicméně nejsme očividně sami, auta projíždějí i za námi. Jsou to ale Maročani, ne cizinci, kteří zde asi musí dodržovat pravidla silničního provozu důsledněji. Za chvíli jsme zastaveni urostlým policistou, který na nás mluví ve zmatku ahluku provozu nesrozumitelnou francouzštinou. Opravdu nerozumíme a tak krčíme ramenama. Nakonec, po delším vysvětlování pochopíme a omlouváme se. Nato jsme s pozdravem a úsměvem propuštěni bez dalších následků. Máme z toho dobrý pocit. U velkých měst na pobřeží (Casablanca, Rabat) se nám častěji přihodí, že jsme zastaveni policistou, který někdy nemá ani nic konkrétního, jen si asi chce s cizinci popovídat a popřát jim příjemný pobyt v jeho zemi. Zajímavé - snad propaganda turismu, ke které jsou povinnováni též policisté?
A konečně Marakéš zachycená fotoaparátem:
Zpět na ÚVOD