A zase ven - a zase kolem zdí hradeb - a nakonec zpět k autu. Je už večer a tudíž nutnost hledat příhodné místo k přespání před návštěvou nejznámějšího uhrančivého marockého města - Fesu.
Na cestě do Fesu jsme se utábořili na okraji jednoho lesíka nedaleko silnice. Náš dojem, že široko daleko není v této pustině živáčka, se již brzo po ránu rozplynula. Celá stáda ovcí a koz se stala naší ranní společností. A u toho samozřejmě nezůstalo, postupně následovali jako naši hosté (či spíš hostitelé) pastevci. Jejich společnost nám zpočátku příliš příjemná nebyla, ale postupně jsme si nejen zvykli, ale začala nám být jejich přítomnost milá. Bylo to zvláštní. Zpočátku jsme si mysleli, že po nás chtějí nějaký "bakšiš" za to, že možná spíme na jejich pastvinách. A protože jsme se už byli jaksi vyléčení z toho dávat lidem jen tak peníze, nabídli jsme malé "naturální dávky" - totiž kafe Jihlavanku a plechovku piva. Bez jediného slova byla nabídka přijata, nicméně nepozvaná společnost se nerozešla. A tak jsme v tichosti seděli, snídali, a čekali, jak se celá situace vyvine. Zanedlouho k nám přišel jiný mladý muž a bez jediného slova nám do kufru auta položil několik krásných velikých jablek, očividně z vlastní produkce. Stejně mlčky a samozřejmě se zase vzdálil, aniž by po nás něco chtěl. Nato náš společník u kafe nám začal půosunky vysvětlovat, proč je vlastně stále v naší blízkosti. Rukama nohama se nám patrně snažil naznačit (jak jsme z toho vyrozuměli), že nás vlastně hlídá, aby se nám nepřihodilo nic zlého. Ačkoli jsme si nerozuměli ani slovo (neuměli asi žádný evropský jazyk a my zase neuměli berbersky či arabsky), shodli jsme se na tom, že naše vzájemná společnost nám nejen nevadí, ale stává se přátelskou. Po čase jsme našeho bodyguarda odměnili za úspěšné hlídání ještě jednou plechovkou piva, pak jsme se sbalili a vyrazili dál - do Fesu.
Tam jsme dorazili před polednem a po zaparkování na jednom písčitém hlídaném parkovišti za 20dh, jsme se vydali na prohlídku města. První a víceméně hlavní potíž naší krátké zkušenosti s tímto starobylým městem, byla skutečnost, že jsme nemohli nalézt bránu, která by vedla do starého města, které jako u mnohých jiných marockých měst obklopuje historické centrum obce. Asi dvouhodinové bloudění kolem hradeb jsme se pokusili prolomit dotazem místních lidí, jak se do starého města dostaneme. To jsme ale očividně neměli dělat. Hned byl pohotově povolán "profesionální" průvodce, který si nás s radostí vzal do "parády". Poté už naše bloudění mělo jasný a jistý cíl: obchod s koženým zbožím, který patrně patřil nějakému dobrému známému našeho "průvodce". Než jsme celou léčku prohlédli, už jsme seděli pohodlně na poduškách u sklenice voňavého, silně slazeného mátového čaje. A jakoby mimochodem při čaji začalo i vyjednávání, jakou má asi cenu ukázání správné cesty z neproniknutelného labyrintu fesských uliček. Zjistili jsme, že poměrně vysokou - 100dh byla nejnižší hranice. To jsme ale dát nechtěli a tak, trochu rozzlobeni na svou vlastní naivitu, jsme opouštěli krámek s "nutnou" koupí kožené peněženky a s 50dh spropitným našeho průvodce, s jediným přáním, aby nás už nechal napokoji. To jsme ale nečekali, jakou to mělo reakci - rozzlobený mužík praštil bankovkou o zem a začal rozhněvaně nadávat - naštěstí jsme nerozuměli - na naši lakotu a neschopnost náležitě ohodnotit jeho práci. Tehdy jsme ale byli rozzlobeni i my - s výhružkou, že zavoláme policii, pokud nás bude i nadále obtěžovat, jsme se ne zrovna přátelsky rozloučili. No, chybama se člověk učí, ale ani tato nepříjemná událost nás tak úplně nezocelila, do rukou turistických šejdířů jsme upadli za našeho cestování ještě několikrát. Ale byli jsme již nesmlouvavěji odmítaví k nabídkám na zaručené průvodcovství a pokud jsme přeci jen svolili, dohodli jsme cenu za provedení již na začátku a tvrdošíjně jsme odmítali návštěvy "zaručeně nejlepších" krámků po cestě. Kupodivu hlavní vstupní bránu do starého města "Bab Boulejoud" jsme poté našli poměrně rychle. Bylo však již pokročilé odpoledne a tak na zevrubnější prohlídku prostě nezbýval čas. Chtěli jsme ale vidět alespoň staré koželužny, tolik pro Fes proslulé. A tak jsme přijali nabídku asi 12ti letého klučiny, že nás k nim dovede a my mu dáme 20dh (ani to není málo - 1dh=cca2,40Kč). Ten nás pak bravurně dovedl spletí uzoučkých uliček až k jednomu velikému domu na okraji koželužny, na jehož střeše byla hezká vyhlídka na zděné kádě pro zpracování a barvení kůže. Nicméně, ale to jsme celkem chápali, že jinak to být nemohlo, celý veliký dům, na jehož vyhlídku se stoupalo přes jednotlivá poschodí plná koženého zboží, byl vlastně na Fes obrovským obchodem s produkty, které se dole a i uvnitř domu vyráběly. Po vyčerpávající přednášce o zpracování a barvení kůže, jsme museli opět projít celým tímto supermarketem ven na ulici. A při tom nic nekoupit - to by asi byl pro zelenáče nesplnitelný úkol. Nakonec jsme nakoupili po náležitém smlouvání několik peněženek "best quality" a jednu hezkou kabelku z velbloudí kůže. V uličkách na zpáteční cestě jsme ceny v malých krámcích za srovnatelné zboží porovnávali - nenakoupili jsme sice nejlevněji, ale rozdíly nebyly tak hrozné. Později jsme se totiž v průvodci dočetli, že právě nejdražší obchody s kůží jsou ty, které zároveň slouží jako "rozhledny" nad koželužnami. Zdálo se, že jsme již blouděním po Fesu unavení a tak jsme se pomalu vydali na zpáteční cestu k autu. U vstupní brány jsme ještě asi hodinku poseděli ve venkovní restauraci, dali si něco malého k jídlu, vypili několik pomerančových džusů a povinný mátový čaj. Obsluha byla přívětivá, cena pak už méně. No, ostatně sedli jsme si na jedno z nejprestižnějších míst starého Fesu. Už se stmívalo, když jsme autem vyjeli na kopec nad Fesem, kde byli ve středověku a později pochováváni místní vládcové, pokochali jsme se poklidným pohledem na stále více ve tmě zářící město, a vyrazili jsme dál - směr na jih.
A několik obrázků z Fesu:
Zpět na ÚVOD