CHAFCHOUEN
Nejdříve snad o trajektu, jako první jakési "marocké zkušenosti". Cestovali jsme mořským převozem marocké lodní společnosti, proto také patrně značný rozdíl v levnosti cesty oproti evropským společnostem (cca o třetinu levnější je trajekt marocké společnosti). Do přístavu v Algeciras jsme dorazili pozdě odpoledne, měli jsme však štěstí, podařilo se nám i s nákupem lístků stihnout trajekt v 17.00hod. Z Algeciras do Tangieru je to kolem 50km, tedy zhruba 2krát delší cesty než přímou plavbou z Gibraltaru do španělské malé enklávy v Maroku - do Ceuty. Samotný trajekt byl velice zajímavou zkušeností. Během něho jsme totiž zažili jakousi malou mořskou bouři. Velice silný vítr a déšť provázel většinu naší mořské pouti. Veliké vlny - s bílími hřebeny - houpaly naším malým plavidlem tak silně, že člověku z toho bylo dost "šoufl". Však také většina pasažérů jevila příznaky začínající mořské nemoci - hlavu rezignovaně zabořenou do složených paží na stolcích v lodním "foyer" působilo dost depresivně. Nicméně cesta byla natolik krátká - necelé 2hod -, že na zvracení většinou nedošlo. Co bylo jakýmsi prvním překvapením pro značně sekularizovaného Evropana, byla zkušenost, která ná s provázela po celou cestu Marokem - časté potkávání veřejně se modlících věřících - na lodi jsme viděli několik mužů, kteří se neobtěžovali najít si nenápadné soukromí, a modlili se zcela veřejně před zraky všech spolucestujících včástečném pokleku a částečném podřepu v rozích veliké lodní veřejné místnosti.
Do Tangieru jsme dorazili kolem 19.hod večer. Už se stmívalo, a nám dělalo starost, jak strávíme první noc v neznámé Africe.
První jakýsi "problém" nastal na samotných hranicích, kde jsme jakoby naschvál, zústali jaksi bezprizorně "viset", zatímco všichni ostatní, patrně zkušenější, bez problému projížděli, nás bezostyšně předjížsějící podle neprůhledného řízení pohraniční policie. Když už jsme byli na řadě my - samozřejmě jako poslední z celého osazenstva trajektu - policisté bez nějakého vysvětlení zavřeli mohutnou pohraniční mříž, jež nás dělila od Maroka, a my jsme se ocitli mezi mořem a touto mříží beznadějně odstaveni Po našem naléhání, které bylo zjevně místním nepochopitelné, jsme se dozvěděli, že úředník, který nás může odbavit, abychom se dostali do země, odešel na večerní bohatý piknik, protože právě skončil postní měsíc ramadan, a zbožný muslim má teď tu nejdůležitější povinnost - pořádně se najíst. Co je proti tomu odbavení pár dezorientovaných Čechů, kteří si chtějí prohlížet jejich muslimskou zemi, bez hlubšího náboženského zájmu o místní islám. A tak jsme asi po hodině čekání pomalu nabývali podezření, zdali zde nebudeme musit takto v nejistotě strávit celou noc. Nicméně po asi dvou hodinách přišel po vydatné večeři zjevně unavený úředník, který nás během několika okamžiků odbavil a nám se otevřelo celé krásné Maroko. Průjezd Tangierem, tímto velikým přístavním městem, byl poměrně krátký. Jen jsme natankovali a pokračovali do vnitrozemí, do města Chouen, výchozího centra pro poznávání severovýchodního marockého pohoří Rif. Marocké pohoří Rif je známo především svou zemědělskou produkcí marihuany, která je sice oficiálně v Maroku zapovězena, nicméně je jaksi mlčky pro obtížnost konstruktivního řešení přehlížena. Dokonce se uvádí, že přes 2 třetiny ilegální spotřeby této lehké drogy v Evropě pochází právě z Maroka, z pohoří Rif. Byla před námi první noc, a my jsme dosud neměli ponětí, jak je možné mimo normální penziony, či hotely v Maroku nocovat. Rozhodli jsme se, že se pokusíme zde spát jen tak, jak je to nejpřirozenější - pod širákem. Počasí začátku října v Maroku bylo zcela ideální pro tento úmysl - noční teploty se pohybovaly kolem 15-18 stupni Celsia. A tak jsme po cestě do Chouenu odbočili z hlavní silnice na prašnou zpevněnou širokou cestu do kopců kolem. Na jakémsi provizorním odpočívadle na této cestě jsme odstavili naši Felicii a v bezprostřední blízkosti jsme se ubytovali. Noc byla příjemná a po ránu - nevstávali jsme zrovna nejdříve - slunce už stálo poměrně vysoko na obloze -jsme se už v Maroku úplně zabydleli.  Lidé, kteří po naší "noclehárně" procházeli, patrně do práce, se k nám chovali velice přátelsky a mile. Zdravili nás svým muslimským "salam aleikum" (pokoj s vámi) a hezky se na nás usmívali. Často se i se zájmem zastavili a snažili se s námi lámanou francoužštinou (spíš z naší než z jejich strany) navázat nějakou tu přátelskou konverzaci. První hezká zkušenost s jedním z halvních problémů: Bude možné v Maroku nocovat pod širákem v přírodě bez nějakých nebezpečí, či bez odporu místních obyvatel nebo úřadů? Musím říci, že po celý náš pobyt v Maroku jsme se nestkali s jediným projeven nedůvěry či dokonce nepřátelství, když jsme se stýkali s lidmi, kteří nás "přistihli" při našem bivakovém nocování. Za to jsme velice vděčni a v tom nám zůstanou Maročané v příjemné vzpomínce.  A teď už vzhůru do Chouenu. Města, které bylo v minulosti tradičně protikřesťanské a protievropské, hlavně z důvodu přistěhování množství zahořklých muslimských vyhnanců ze Španělska v roce konečné křesťanské rekonkvistě 1492. V posledních desetiletích se však situace diametrálně změnila, neboť, jak se zdá, vidina rychlého zbohatnutí je schopná "převálcovat" jakkoli hlubokou a bohatou lidskou kulturu. Turismus, jako významný ekonomický činitel, mění postupně patrně tvář i této tradiční muslimské země. Naše několikahodinová procházka po tomto "modrém městě" byla naším prvním zážitkem ze setkání s městským marockým obyvatelstvem. Víceméně hezké, až na jeden nepříjemný zážitek, který nám tak trochu nahnal strach, jak se bude celé cestování odvíjet. Na počátku jedné malebné uličky s krásnými marockými koberci, jsme se svorně shodli na touze fotografovat toto hezké zákoutí Chouenu. Po několika málo zmáčknutí fotografické spouště jsme však zažili něco zcela neočekávaného: Jeden z obchodníků s koberci se k nám velice rozezleně rozběhl s tím, že se sápal na naše foťáky, ve zjevném úmyslu s nimi bezohledně praštit o zem. Po delším dohadování ve "všech" světových jazycích, jsme zjistili, že ho velice rozezlilo, že chceme jeho a jeho sousedy fotit jako nějaká divoká zvířata v zoologické zahradě. To nám však ani v nejmenším nepřišlo na mysl, ale čím vehementněji jmse se to pokoušeli vysvětlit (totiž, že jsme fotili především onu malebnou uličku a ne lidi, jejichž svolení jsme postrádali), tím byla celá debata rozvášněnější a, jak se nám zdálo, nebezpečnější. Nakonec jsme se spokojili s pokorným tichým ústupem z dosahu rozčíleného Maročana. Byli jsme rozhozeni: Je to obecná situace v Maroku? Bude takový problém zde fotit? Jak jsme později vícekrát zjistili, fotit liudi byl opravdu určitý problém, prostě se to v Maroku (a celkem pochopitelně) nedělá. Nicméně, když člověk zjevně fotí pouze přírodu, památky, domy, není v tom žádný problém. Na focení lidí se sem zjevně hodí pořádný teleobjektiv. Poobědvali jsme (velice levně - cca 50Kč v přepočtu na osobu) na zdejším hlavním náměstí (tajine, kus-kus, hariru a kuře s hranolkami) a pak se vydali zpět k autu. Vydáváme se na poměrně krátkou cestu ke kulturnímu i společenskému centru Maroka - do Volubilis, Moulai Idriss, Meknesu a Fesu. Zde několik obrázků z Chouen
                                                  

Zpět na ÚVOD