DŽODHPUR

Džodpur - palác



A naše poslední zastávka v Indii - Džodpuru. Zde brána do místního maharádžova paláce. Královský palác v Džodpuru je neobyčejně působivý, stojí na skalnatém příkrém ostrohu nad městem. Jeho jméno zní velice vznešeně "Meherengarh" a býval dříve rádžpútským palácem Mervárské říše v Radžastánu. Pevnost i směstem byla založena r.1459 maharádžou Rao Džodhem, který město pojmenoval po sobě. Pevnost s městem kontrolovala frekventovanou obchodní cestu do přístavních obchodních center v Gudžarátu. Velmi rychle z tohoto prestižního postavení bohatlo. Mughalští císařové se pokoušeli Džodhpur získat pod svou nadvládu, ale nikdy se jim to dokonale nepodařilo.





Džodpur


Obrovský bohatý palác je nádherně v interiéru vyzdobený, vznikal převážně v 16. stol. Až přílišná velkolepost, barevnost a bohatství až "přeplácané" výzdoby vás znovu a znovu ohromí v každém sále. Hra barevného světla pronikající přes pestré výplně oken, barevné keramické obložení stěn, pestrobarevné malby, stropy z tmavého santalového dřeva, vykládání barevnými a zrcadlovými sklíčky může někdy působit až trochu kýčovitě, nicméně má přesto své orientální kouzlo místní záliby v barevnosti a překypujícím bohatství.



Džodpur
Nádherné kamené zdobné mřížoví a architektonické prvky kolem okenní výzdoby již působí mnohem vytříbeněji. Vše je tesáno do kamene a opět člověka ohromí jemná titěrná výzdoba hlavně okenních výplní. Nenajdete zde dvě stejná mřížoví a precizní krása jejich vzorů opět udivuje. Zde záběr z nádvoří ženského paláce, kde se nalézal harém panovníka (obyčejně do deseti práoplatných manželek - princezny, dcery urozených otců - a i několik desítek konkubín, které nemusely pocházet ze šlechtických rodů, nicméně musely samozřejmě patřit do vyšších kast společenského systému).


ind. novomanželé




V Džodpuru jsme měli to štěstí, že po našem příjezdu se večer odehrávalo ve městě hned několik svateb. Následující den (obr.) jsme na hradbách pevnosti potkávali novomanželské páry, které se zde fotografovaly a dokonce celkem ochotně se nechávaly fotit i turisty. Hinduistická svatba je záležitost velice radostná, provázená bohatými rituály. Snoubenci jsou přitom krásně oblečeni v tradičních svatebních šatech. Ženy výhradně v červeném sárí s bohatým zlatým a stříbrným vyšíváním, s mnohými náramky, náhrdelníky, kroužky a ozdobami na tváři; muži josu obyčejně v tmavém obleku s barevnou kravatou (patrně převzato od Britů), s červeným turbanem, bohatými náhrdelníky a zdobenou dýkou či mečem u pasu.







svatební rodinaRodina novomanželů. Uzavření manželství není dodnes v Indii ani tak záležitostí samotných snoubenců, jako spíše dohodou jejich rodičů, respektive otců. Dodnes se často stává, že mladí lidé se před svatbou vidí jen jedinkrát. Kolem manželství, které je dnes již převážně monogamní, se v samotném džodpurském paláci hovoří často. Místní maharádžové, jak bylo řečeno výše, mívali i několik desítek manželek. A jak byl donedávna svatý náboženský zvyk, zemřel-li manžel dříve, než jeho ženy, měly tyto "dobrovolně" vstoupit do plamenů na hranici, na níž bylo spalováno manželovo mrtvé tělo. Tomuto pro nás hrůznému obřadu se říká "sátí". Údajně, ačkoli je již od britské koloniální nadvlády oficiálně zakázáno, se vyskytuje někdy na venkově dodnes. V každém případě ještě v 70. letech minulého století k tomuto rituálu docházelo k všeobecnému zděšení okolního světa. Náboženské pozadí je následovné: Spálení těla zemřelého je poslední důležitou očistou pro posmrtné převtělení do vyššího stupně existence, případně do dokonalé spásy osvobození z koloběhu tíživého převtělování. A protože v Indii je žena zcela závislá na svém muži, jeho vstup do dalších dějin svého posmrtného života musel být provázen i jeho manželkou (manželkami). Kdyby tyto nevstoupily společně s nebožtíkem na hranici, byla by vážně ohrožena jejich posmrtná existence. Nejslavnější v této souvislosti jsou otisky dlaní manželek maharádži Mansinha z roku 1843, které tyto ubožačky nechaly na zdi pevnosti při opuštění hlavní přístupové brány paláce v pohřebním průvodu jejich manžela, který byl i jejich pohřební poslední cestou na věčnost. Nicméně co se počtu dobrovolně upálených vdov týče, je patrně "nejslavnější" smrt maharádži Adžítsinha, který zemřel roku 1731, a kterého na věčnost prostřednictvím dobrovolného upálení následovalo 64 žen (z nich osm právoplatných královen a 58 konkubín).

Džodpur - modré město


Džodpur - modré město. Zde je z nádherného výhledu z hradeb pevnosti krásně patrný původ této přezdívky. Domy jsou již od počátku často natírány vápnem, do kterého se však přidává mědný sulfát, který funguje jako dezinfekce proti plísním a zároveň proti drobnému hmyzu, který se rád usídluje v neošetřeném zdivu. Takže docela prozaický důvod, ačkoli se někdy prohlašuje, že modrá barva značí příbytky obyvatel z vyšších kast, aby se tak odlišily od sociálně podřadnějších lidí.

ind. muž





Večerní zapadající slunce nabízí krásné fotografické motivy (škoda jen, že to není zcela ostré). Muž v tadičním oděvu chudších lidí u veliké střílny v mohutných hradbách opevnění paláce.







ind. miniatury


A zde malá ukázka výtvarného umění rádžastánců. Tato krásná miniatura na tvrdém papíru byla namalována zcela nevzdělaným mladým mužem, který se tomuto umění nikde akademicky neučil. Alespoň jak sám vyprávěl, rád od malička kreslil, a tak se později věnoval obkreslování starých hindských miniatur a získal postupně v oboru jako samouk značnou zručnost. Barvy jsou neobyčejně zářivé, zdá se, že jsou na bázi kovových prášků.