HINDUISMUS
– 3. největší
náboženství světa
Úvod
Převtělování
– koloběh života a spása (brahma,
átman,
samsára, karma,
mókša)
Zásady
správného a plného života
(káma, artha,
dharma, mókša, ahimsa)
Zásady
náboženského zdokonalení
(jóga –
bhakti j., karma j., rádža j.,
džnána j.)
Společenské
třídy (kasty – varny a džáti)
–
bráhmáni, kšatriové,
vaišjové,
šúdrové;
páriové)
Svatá
písma („šruti“:
Védy: Sanhity: Rigv.,
Samav., Atharvav., Jadžurv
; bráhmíny, aranjaky, upanišady;
„smriti“: eposy
/Mahabhárata-Bhagavadgíta,
Ramajána/, purány)
Bůh
a
bohové (trimurti: Brahma, Višnu /Rama,
Krišna/,
Šiva /lingam/;
Šakti: Sarasvatí, Lakšmí,
Parvátí, Durga, Kálí)
Vztah
člověk-bůh („dvaita“, „advaita“
/Šankara/, átman-bráhma),
lidoví
bohové Ganéša, Hanuman
Symbolika
(svastika, „óm“)
Bohoslužba
(púdža, guru)
Úvod
Hinduismus
se
svým 3.
místem řadí mezi největší
světová
náboženství po křesťanství a
islámu. Dnes
se
k němu hlásí téměř 1 miliarda
lidí. Je
vyznáván především
v Indii,
dále v Nepálu,
Bangladéši, Šri
Lance a Malaisii. Své jméno má od řeky
Indu
(dnešní Pákistán), kde kol.
r. 3000 př. Kr.
vzniká první rozsáhlá
vyspělá
kultura indického subkontinentu.
Hinduismus
však na rozdíl od
ostatních velikých světových
náboženství nemá jednotnou věrouku.
Škála vyznání
víry se
v hinduismu
pohybuje mezi tak neslučitelnými extrémy jako je
na
jedné straně ateismus a na
straně druhé naivní polyteismus.
Převtělování
–
koloběh života a spása
Dá
se tedy říci, že co hinduisty vzájemně propojuje,
je
více
nežli pohled víry jejich společná praxe
nábožensko-společenského života. Co
však z oblasti „pravd
víry“ je
společné víceméně všem
hinduistům, je
jejich víra v nesmrtelnou a neosobní
duši,
kterou v sobě nese nejen
každý člověk, ale každá živá bytost,
dále
víra v převtělování
této duše a
snaha o spásu, kterou chápou jako
vysvobození
duše z koloběhu uvěznění ve
hmotném světě. Termíny, které tento
zásadní náboženský pohled
na smysl života
označují jsou: Brahma,
átman,
samsára,
mókša
a
karma.
Brahma
je (s výjimkou krajního
ateismu) osobní nebo neosobní duch,
který
v zásadě nese vlastnosti našeho
pojmu transcendentního boha. Átman
je
„duše“ nejen člověka, ale
každé živé bytosti, která
touží po
spáse (vysvobození z koloběhu životů ve
fyzickém světě a následné
splynutí, či
přilnutí k bráhmanu). Tato spása,
vysvobození se nazývá mókša
a naopak koloběh fyzického
převtělování se jmenuje samsára.
Životní
praxe,
která
samsáru zkracuje, či přímo ukončuje, se
nazývá v hinduismu dharma.
Dharma je ve vnímání
věřících
objektivní řád světa a života, kterému
se
musí
hinduista co nejdokonaleji přizpůsobit, aby mohl dosáhnout
co
nejrychleji
mókši. Snad pro 
nedokonalé
přiblížení tomuto termínu
v našem
slovníku
bychom mohli použít našeho
„morálka“.
Poslední zásadní pojem
hinduistického
chápání smyslu života je karma. Karma
je obecně činnost, která se u
člověka pohybuje mezi dvěma póly: dharmou
v ideálním případě a adharmou
(tedy porušování
objektivního řádu)
v případě negativním. Podle karmy
konkrétního života člověka je určován
jeho
fyzický život následný. Kdo dokonale
naplňuje dharmu, urychluje či ukončuje samsáru, kdo se
naopak
chová
v karmě adharmicky (tedy porušuje řád,
morálku), samsáru zpomaluje, či se
dokonce propadá na nižší stupně života
(do
zvířat, rostlin). Dharma
v podstatě od člověka žádá, aby naplnil
čtyři etapy
života: nejdříve se
pečlivě učil, následně založil rodinu a získal či
rozmnožil majetek, po
odrůstání svých dětí se
začal intenzivněji
věnovat modlitbě a meditaci a nakonec ve
stáří zcela opustil zásady
hmotného světa a
v naprosté nenáročnosti se stoprocentně
věnoval úsilí o mókšu. Tak
v Indii
všude potkáváte potulné
duchovní
askety, kteří jsou nazýváni sádhuové
–
„svatí
muži“.
Zásady
správného a plného života
Zásady
správného života
vedoucího ke spáse (mókša),
které
prolínají a naplňují život
každého
poctivého
hinduisty, jsou následující: káma,
artha,
dharma
a mókša.
Káma
značí snahu o naplnění smyslového a
tělesného života se všemi svými
projevy,
avšak samozřejmě v rámci
určitých
společenských a morálních pravidel. 
Sem
patří jídlo, pití, spánek,
sexualita
(proslulá Kamasútra), tedy
veškerý
fyzický
projev člověka. Artha
je péče o
nabývání,
udržování a
rozmnožování majetku, což
je v hinduismu hlavně (podobně jako káma)
náplní druhé etapy lidského
života. Dharma (viz nahoře) předpokládá snahu o
co
nejdokonalejší naplňování
zákonitostí řádu života a
mókša
snahu o naprostou beznáročnost a
nejvyšší
asketickou ctnost, která vede ke konečné
spáse.
Jedna z podstatných
dharmických zákonitostí, kterou je
třeba
respektovat po celý život je ahimsa
(nenásilí).
Ahimsa prakticky
znamená respektování a
umožňování
života každé
živé bytosti. Z tohoto pravidla se postupně
v hinduismu vyvinula
zásada úplného či
částečného
vegetariánství,
přinejmenším
požívání hovězího a
telecího (kráva je posvátné
zvíře)
masa je v hinduismu tabu.
Zásady
náboženského zdokonalení
Zmiňme
ještě 4
náboženské zásady
věřícího
hinduisty,
z nichž si může každý člověk vybrat tu svou. Jsou
to
náboženské praktiky,
které mají umožňovat každému člověku
podle jeho
povahy a schopností
rozvinout svůj
duchovní život, aby směřoval
co nejpřímočařeji k mókše.
Tyto praktiky jsou
nazývány jógou,
jménem, které je i našemu
čtenáři důvěrně
známé. Zde tedy jejich výčet: bhakti
jóga,
karma jóga,
rádža
jóga a džnána
jóga. Bhakti
jóga
se zaměřuje na niternou oddanost bohu (či tomu
kterému božstvu).
Rozvíjí vnitřní vztah
lásky, který
se zakládá na neustálém
prohlubování
darování se milovanému bohu. Karma
jóga
se naopak soustřeďuje na
vnější činnost, na co
nejdokonalejší
morálně ušlechtilé skutky,
které
mají
zajistit věřícímu
přiblížení se
k mókše. Třetí
náboženská snaha
ke získání
mókši se nazývá rádža
jóga. 
V překladu
to
znamená „královská
jóga“ a
prakticky znamená cestu
k mókše skrze
meditaci, rozjímavou hloubkovou
modlitbu soustředění a pronikání do
stále
hlubších sfér duše, kde
věřící
očekává setkání
s bohem.
Poslední technika rozvíjení
duchovního
života se
jmenuje džnána jóga. Džnána
znamená poznání, moudrost.
Tato duchovní cesta předpokládá
práci na
vnitřním poznání, které se
má
stále
prohlubovat až k poznání
podstatnému,
jakémusi intelektuálnímu
vnoření se
do boží přítomnosti.
Společenské
třídy
Ještě
jedna důležitá
skutečnost spojuje víceméně všechny
hinduisty: poměrně přísně rigidní
společenský
řád. Každý hinduista se rodí do
určité společenské třídy,
která je hluboko
nábožensky zakotvena v bezmála
tři a půl tisícileté
posvátné tradici.
Jednotlivým společenským
třídám,
kterým
jsme si v souvislosti s indickou
společností navykli
říkat kasty,
se v místním jazyce
říká varny.
Jsou čtyři varny, které se
pak ještě rozvětvují do desítek
podkastovních skupin zvaných džati,
tříděných převážně podle
celoživotního
pracovního zařazení. Varny od shora
společenského
žebříčku dolů se jmenují: bráhmáni,
kšatriové,
vaišjové
a šúdrové.
Bráhmáni
byli původně kněžská třída,
zaměřující se
kromě vedení bohoslužeb a přesného
provádění obětí, na
obsáhlé a
hluboké duchovní vzdělání. Kšatriové
byla třída
válečníků a vládců, kteří
měli
především za úkol chránit a
organizoval
národ či
království. Třetí a
nejpočetnější
kasta hinduistické společnost, vaišjové,
zaujímá postavení
obchodníků, zemědělců a
řemeslníků. Poslední,
nejnižší třída
šúdrů
je
tvořena služebníky, kteří obklopovali
především vysoce postavené
osoby a rodiny. A proslulá kasta
„nedotknutelných“ (párijové,
dálítové)?
Ve
skutečnosti to již není kasta, tedy pevně určené
místo ve společenském
žebříčku, ale jakýsi odpad společnosti, se
kterým
není radno se jakkoli stýkat,
neboť jakýkoli kontakt s nimi rituálně
znečišťuje (na určitý čas
znemožňuje náboženský život). Tito
lidé byli
určeni k nečistým, všeobecně
pohrdaným pracím: úklidu cest a
silnic,
čištění toaletních
zařízení,
spalování
těl zemřelých. Dnes je diskriminace na základě
kastovního postavení oficiálně
zakázaná, nicméně
především
v tradiční venkovské společnosti
stále
přetrvává. Kastovní systém
byl patrně
prosazován vládnoucí
menšinou Árjů,
kteří
se jím chtěli bránit před infiltrací
podmaněného původního obyvatelstva do
jejich „vyšší“
společnosti.
Svatá
písma
Stejně
jako i ostatní vlivná světová
náboženství, má i
hinduismus svá „svatá
písma“. Jsou
jimi védy (vědění).
Védy svým rozsahem
zaujímají celou malou knihovnu, jsou
několikanásobně obsažnější než
nám
známá
Bible. Dělí se na čtyři podoblasti, které jsou
zároveň řazeny od těch
nejstarších
k nejmladším: 
Rigvéda,
Samavéda,
Atharvavéda
a Jadžurvéda.
Rigvéda,
nejstarší písemná tradice
hinduismu i vůbec
Indie, je sbírka hymnů na
jednotlivá božstva. Původní božstva,
která se
v Rigvédu nejčastěji
vyskytují, jsou: Varuna
(strážce řádu), Indra
(bůh přírodních živlů a
války), Agni
(bůh ohně), Brahma
(bůh stvořitel), Súrja
(bůh slunce), Sóma
(bůh
posvátného opojného nápoje
a
měsíce). Samavéda
je sbírka písní a návodů
k hudebnímu doprovázení
obětních
bohoslužebných
rituálů starých Indů. Atharvavéda
je sbírka podrobného
popisu a návodu k obětním
rituálům,
které mohli vykonávat pouze bráhmani.
Poslední Jadžurvéda
je
pro moderního člověka
nejzajímavější
svým
mysticko-esoterním zaměřením, které
přechází až do magie. Zde jsou též
položeny
základy proslulého indického
tradičního
lékařství „ajurvédy“.
Těmto
základním čtyřem védským
sbírkám se říká sanhity.
Jejich pozdější komentáře a
aktualizace též ještě patří do
védské posvátné literatury
a jmenují
se bráhmány
(kněžská literatura), aranjaky
(meditační a modlitební
lit.) a upanišady
(filosoficko-esoterické duchovní texty).
Opět řazeno
podle stáří. Upanišady
jsou podobně jako v prvním řazení pro
dnešního
člověka nejzajímavější. Značně
demokratizují duchovnost a vedou ji intenzivněji
do nitra věřícího, namísto
vnějších
obřadných rituálů, vyhrazených
bráhmanské
třídě. Všechny tyto duchovní
sbírky
posvátných hinduistických
písem
patří do
skupiny tzv. „šruti“
(slyšené). Traduje se, že samotná
božstva
diktovala
posvátné. texty ršiům
(svatí muži hinduistického starověku),
kteří se je
od
bohů učili nazpaměť a pak je tradovali opět učením
svých
žáků, až tato
náboženská tradice začala být někdy
kolem r. 1200
př. Kr. zapisována do
posvátných sbírek. Poslední
upanišady pocházejí
z období kol. r.
600 př.
Kr. Druhá veliká skupina starých
náboženských spisů hinduismu se
nazývá
„smriti“
(pamatované) Není již považována za
kanonicky
bezprostředně posvátnou, ale mezi prostým lidem
si našla svou jasnější
srozumitelností
nezastupitelnou oblíbenost. Sem patří
veliké eposy
hinduismu Mahabhárata
a Ramajána,
a tzv. „purány“,
což
jsou jsou spisy vyprávějící o
náboženských
„dějinách“, tedy o stvoření
světa, o
posvátných událostech
zásahů božstev do
dějin tohoto světa. Nejpopulárnější je
z nich
patrně Ramajána,
epos
vyprávějící o věrné
lásce Síty
ke svému
božskému partneru Rámovi
a o velikém boji dobrých mocností
(Ráma,
jeho bratr Lakšmana
a
opičí bůh Hanuman)
proti mocnostem zla (démon Rávana,
který Rámovi unesl manželku,
s celým vojskem zlých duchů). 
Samozřejmě epos
končí šťastným
vítězstvím
Rámy a osvobozením věrné manželky
Síty).
Jakýmsi poměrně srozumitelným souborem
podstatných rysů hinduistické snahy o
mókšu
je známá Bhagavadgíta,
která tvoří
nejdůležitější část
rozsáhlého eposu
Mahabhárata.
Jedná se o
vyprávění o
obrovské bitvě dvou královských rodů,
ve
které zahyne většina jejich
účastníků.
Vítězný král Ardžuna
má za vozataje božského Krišnu,
který jej vede do
bitvy se zevrubným poučením o
zásadách
jednání jak společenského, tak
náboženského.
Bůh a
bohové
Dnes jsou hlavními hinduistickými božstvy Brahma, Višnu a Šiva, jimž se říká „trimurti“ (trojice). Brahma je stvořitel vesmíru (jeho význam značně poklesl pro nejistotu hinduismu o počátcích /víra v neustálé cyklické opakování/), Višnu je udržovatel a ochraňvatel světa a Šiva je ničitel a ploditel. Višnu má různé projevy své dějinné přítomnosti v tomto světě (avatáry-vtělení), z nichž jsou nejznámější Rama a Krišna. Šiva je zase uctíván ve svém falickém symbolu „lingamu“, který naleznete v Indii takřka na každém kroku. Tito dva bohové mají své výlučné ctitele (Višnuisté a Šivaisté). Kromě nich je též velice oblíbené a rozšířené uctívání dynamické síly (šakti) ženské podstaty, která je zastupována oblíbenými bohyněmi (manželky hl. bohů – Sarasvatí, Lakšmí, Parvatí; a temné bohyně ničitelky Durga, Kálí).
Vztah člověk-bůh
Hlavní
dynamika vztahu mezi
člověkem a bohem se odvíjí od
víry v nesmrtelnou
„duši“ (átman)
člověka, která se má jako
cíl
náboženského snažení spojit
s bohem. 
Zde jsou dva
hlavní názory na toto
konečné vytoužené spojení: dvaita
a advaita.
„Dvaita“
znamená dvojjakost a vyjadřuje přesvědčení, že
átman člověka je rozdílný od
boha a tak nedochází ke splynutí, či
dokonce
„rozplynutí“ v božstvu, ale
k jakémusi niternému přilnutí
átmanu
(ať už osobního, čí spíše
neosobního)
k bohu. „Advaita“,
kterou razil kolem r. 800 po Kr. veliký
náboženský
myslitel Šankara,
věří,
že podstata átmanu je identická s bohem,
jehož nazývá Brahma (nezaměňovat s bohem
stvořitelem
B.) a spása nastává
ve vnitřním bytostném uvědomění si
své
podstaty jako božské. Vše ostatní je
„mája“
(zdání, přelud), neboť je proměnlivé a
pomíjivé, na rozdíl od brahma-atman,
jež je neproměnlivé a věčné, a tudíž
jediné
pravdivé a skutečné.
V lidovém
náboženském projevu jsou kromě
výše
řečeného též oblíbeni
bohové Ganéša
(se sloní hlavou) a Hanuman
(s
hlavou opičí). Ganéša je
bohem štěstí a dobrého
začátku, bývá velice často kreslen ke
vchodům do
domů a bytů, Hanuman
je bohem zdraví, inteligence a síly.
Symbolika
Zde
snad ještě stručná
poznámka k hinduistické symbolice. O
Šivivě
lingamu byla řeč výše, kromě
něho zarazí evropského turistu
nesmírně
časté zobrazení
„háknkrojce“,
kterému
se však v hinduismu říká
„svastika“
(„znamení
štěstí“).
Počáteční konkrétní
ikonografický
význam symbolu se dá už ztěží
vystopovat
(snad symbol „rotujícího“
slunce,
dárce světla, tepla a života), v každé
případě byla svastika používána jako
pozitivní náboženské
znamení již v
„Harrapské“
předárijské kultuře (kol.
r. 2500 př. Kr.). 
Dnes je
svastika
kreslena či jinak řemeslně vytvářena hlavně na veřeje bran a
dveří, jako
znamení šťastného
„vcházení a
vycházení“.
Dalším všeobecně
rozšířeným
náboženským symbolem hinduismu je kaligraficky
upravená slabika „óm“
která je nejpozději od doby vzniku upanišad
základní meditační mantrou,
skrze níž se věřící spojuje
s nadpřirozeným světem.
Bohoslužba
A
nakonec pár poznámek
k náboženské praxi hinduistů.
Věřícího hinduistu jeho víra
provází
na každém kroku jak soukromého, tak i
veřejného života. 
Rituály
týkající se důležitých
životních
výhybek jsou
nerozlučně spojeny s náboženstvím
(těhotenství, narození, přijetí
prvního
pevného pokrmu, začátek výuky, přechod
do
dospělosti, svatba, … pohřeb). Kromě
toho však se hinduista modlí, medituje,
účastní se bohoslužeb (obyčejně
zpívání
védských spisů, nebo púdža
– rituální
uctívání božstva
v chrámě nebo venku - nejčastěji na břehu
posvátných řek či jezer),
vykonává poutě na posvátná
místa,
rituálně se očišťuje koupelí
v posvátných vodách
(nejčastěji
v Ganze), přináší obětiny do
chrámů,
naslouchá učení,
kázání a
konkrétním radám svého gurua
/duch. učitel/, čte
a učí se nazpaměť posvátným textům,
…
Odkaz na cestování po
severní INDII
Zpět na CESTOPISY